Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 711/05

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti MOTOKOV a. s., IČ 00000949, se sídlem Thámova 181/20, Praha, zastoupené JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem Společné advokátní kanceláře Vítek a Mrázek, se sídlem Pod Klaudiánkou 4a, Praha, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. -304, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. -262, za účasti 1) Nejvyššího soudu, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PRISKO a. s., IČ 46355901, se sídlem Janovského 438/2, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 19. 12. 2005 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. -262, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, č. j. -235, jímž byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se po vedlejší účastnici řízení domáhal zaplacení 181.529.888,40 Kč s příslušenstvím, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. -304, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu, zakotvené v d.

Stěžovatelka poukazuje v ústavní stížnosti na to, že rozsudek soudu prvého stupně byl odvolacím soudem dvakrát zrušen, vždy z důvodu rozdílného názoru na počátek běhu promlčecí doby. Tento právní názor byl však odlišný od právního názoru obsaženého v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. -19. Přes tuto skutečnost nebylo připuštěno dovolání s tím, že předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu bylo odůvodněno nedostatečným zjištěním skutkového stavu ohledně běhu subjektivní promlčecí doby a zmatečností odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně, a nebyla tedy řešena otázka, kterou stěžovatelka vymezila jako právně významnou. Přitom bylo odkázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. , které otázku počátku běhu promlčecí doby vůbec neřeší. Z toho dovozuje, že nebyly napadenými rozhodnutími dodrženy premisy práva na spravedlivý proces, byl eliminován princip dvojinstančního soudního řízení, a byla ponechána otevřena otázka právního výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou 14. 2. 2000 po vedlejší účastníci řízení domáhal zaplacení 181.529.888,40 Kč z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hospodářského zákoníku. Proti tomu se vedlejší účastník řízení od počátku bránil námitkou nedostatku pasivní legitimace, námitkou promlčení, námitkou uzavřené dohody o započtení a narovnání, a nepodložeností nároku. Žalobě bylo vyhověno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2001, č. j. -62, který byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2001, č. j. 182/2001-89. Poté bylo žalobě vyhověno (zamítnuta byla jen ohledně části úroků z prodlení) rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2002, č. j. -161, který byl k odvolání vedlejší účastnice řízení zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, č. j. -191. Konečně byla žaloba zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2003, č. j. -235, který byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. -262. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. -304.

Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to zpravidla ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v opravných prostředcích, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Skutečnost, že soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Shora uvedený zásadní právní názor zcela dopadá i na nyní posuzovaný případ, protože argumentace ústavní stížnosti byla co do podstaty obsažena i v podáních, které stěžovatelka činila v průběhu řízení před obecnými soudy, s níž se obecné soudy ústavně souladným způsobem vypořádaly. Je zřejmé, že se stěžovatelka nesmířila s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 1998, č. j. -60, kterým byl potvrzen předchozí rozsudek, na jehož základě byla právě stěžovatelka povinna zaplatit ČSOB, a. s., částku 181.529.888,40 Kč. Nesmířila se tedy s tím, že nebyla akceptována její argumentace, že chybně poukázanou platbu ze svého účtu z titulu uzavřené obstaravatelské smlouvy automaticky poukázala na účet právního předchůdce vedlejší účastnice řízení, a že proto neoprávněný majetkový prospěch na úkor ČSOB, a. s., vznikl vedlejší účastnici řízení a nikoliv stěžovatelce. Pokud Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností poukázal na rozhodnutí, sp. zn. , lze mít zato, že tím jen potvrdil nesprávnost výše uvedené argumentace, použité stěžovatelkou i v nyní posuzovaném řízení, v němž se po vedlejší účastnici řízení domáhala částky, kterou musela na základě shora uvedeného rozsudku zaplatit ČSOB, a. s. Právní závěry obecných soudů v posuzovaném případě přitom nelze považovat za rozporné s právním názorem obsaženým v rozhodnutí, sp. zn. , kterého se stěžovatelka dovolává. I v posuzovaném případě obecné soudy vztáhly počátek běhu promlčecí lhůty neoprávněného majetkového prospěchu (v judikátu bezdůvodného obohacení) na souběh okamžiku, kdy k právní skutečnosti tvořící počátek došlo (v daném případě převod peněz z účtu stěžovatelky na účet vedlejší účastnice řízení) a okamžiku, kdy se poškozený reálně dozvěděl o tom, že tím vznikl neoprávněný majetkový prospěch (v daném případě v písemně vyjádřeném postoji stěžovatelky v průběhu jednání o nároku ČSOB, a. s.).

Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti rozhodně nedosahují ústavně právní relevance, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně souladná. Ústavní soud tedy neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu