Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 258/04

Ústavní soud rozhodl dne 20. 2. 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele F.S., zastoupeného advokátem JUDr. M.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 2. 12. 2003, čj. -177, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen " "), kterým bylo co do výroku o vině a trestu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 6. 10. 2003, čj. -162, jímž byl stěžovatel shledán vinným trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců, a k trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců. Ve výroku o náhradě škody, dle nějž měl stěžovatel zaplatit poškozenému M.J. částku 122 970 Kč a poškozenému J.J. částku 73 520,50 Kč, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu poškozenému částku 6 240 Kč a druhému poškozenému částku 73 370,50 Kč; ve zbytku pak oba poškozené odkázal na občanskoprávní řízení.

Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že dne 4. 10. 2005, přibližně v 16,15 hod. na 20,5 km silnice č. II/322 ve směru od obce P., k obci Ch., při řízení osobního vozidla značky Škoda Felicia combi Lxi, nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem značky Trabant 601 combi, se zapojeným přívěsem vlastní výroby, které na křižovatce odbočovalo vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu obou vozidel, jehož následkem byla těžká újma na zdraví řidiče trabantu a jeho spolujezdce a vznik materiální škody. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s § 2 odst. 5 a odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť náležitě nezjistily skutkový stav věci a neřídily se zásadou volného hodnocení důkazů. Dle názoru stěžovatele byla skutečnou příčinou dopravní nehody nepozornost ze strany řidiče trabantu a špatný technický stav jeho vozidla, nikoliv nesprávný způsob jízdy ze strany stěžovatele, jak dovodily obecné soudy. Z připojeného nákresu je patrné, že jedině tehdy, odbočoval-li trabant prudce od krajnice ke středu vozovky bez ohledu na vzadu jedoucí vozidla a bez zřetelného vyjádření úmyslu o změně směru jízdy, mohlo dojít k nárazu vozidla řízeného stěžovatelem do levého zadního blatníku a levého zadního kola automobilu řízeného poškozeným. Výše uvedeným postupem obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, vyplývající z a d.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené , bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. , a vyjádření účastníků řízení.

ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesdílí názor stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů, v této souvislosti je ovšem možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v části týkající se viny a trestu, z nichž je zřejmé, jaká skutková zjištění oba soudy učinily, jaké závěry z nich vyvodily a jakým způsobem hodnotily provedené důkazy. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

KSZ se svého postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo, stejně tak učinil i poškozený M.J.

Dne 19. 12. 2005 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno vyjádření krajského soudu, na něž reagoval přípisem ze dne 4. 1. 2006. V něm uvedl, že v řízení, jež předcházelo vydání napadených rozhodnutí, byla reálně zpochybněna věrohodnost výpovědi poškozeného, pokud jde o průběh nehodového děje. Stěžovatel v řízení namítal, že následek, který byl na místě zjištěn, by v případě pravdivosti výpovědi poškozeného nemohl nastat. Touto námitkou se však obecné soudy vůbec nezabývaly, ačkoliv v trestním řízení musí být vina obžalovaného prokázána zcela najisto, obecné soudy musí přihlížet ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a případně doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Stěžovatel tedy setrval na názoru, že vydáním napadeného rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

III.

Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl. Právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat; skutečnost, že obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování k jiným závěrům než stěžovatel, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv.

Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly k námitkám, jež v průběhu řízení vznesl. Již z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že se tvrzeními stěžovatele o průběhu nehodového děje náležitě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že svědecké výpovědi obou poškozených a znalecký posudek z oboru dopravy variantu uváděnou stěžovatelem vylučují.

Rovněž odvolací soud se s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání řádně vypořádal. Za těchto okolností stěžovatel svou ústavní stížností staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu ovšem, jak již bylo vyloženo výše, nepřísluší.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. 2. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu