Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 635/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Plzeňského kraje se sídlem Škroupova 18, Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem, se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 7. 2004, č. j. -53, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2005, č. j. , a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 9. 2005, č. j. -104, takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Návrhem podaným ve lhůtě podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva garantovaná a 4, d (dále jen ""), jakož i , a 4y ČR.

Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Tachově byla zamítnuta žaloba na vyloučení pohledávek za zdravotními pojišťovnami (v rozhodnutích blíže specifikovaných) z exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. a stěžovateli byla stanovena povinnost zaplatit náklady řízení žalované straně. V dané věci se stěžovatel domáhal žalobou dle ust. vyloučení majetku, jímž jsou pohledávky, které měla příspěvková organizace Nemocnice Planá u Mariánských Lázní za subjekty uvedenými ve výroku rozhodnutí okresního soudu. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že je vedena exekuce proti Nemocnici Planá u Mariánských Lázní, která je od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací stěžovatele. Učinil následně závěr, že příspěvková organizace obecně je právnickou osobou, a proto povinná nemocnice zůstala nositelem práv a závazků i po 1.1. 2003, kdy se stala příspěvkovou organizací kraje. Z tohoto důvodu lze dle soudu prvního stupně na majetek, k němuž má příspěvková organizace právo hospodaření, vést exekuci. Nelze proto říci, že stěžovatel má k pohledávkám, u nichž požaduje vyloučení, takové právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu ust. Tento rozsudek byl potvrzen jako věcně správný podle ust. rozsudkem Krajského soudu v Plzni. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není zásadního právního významu po právní stránce.

Proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání i dovolání (dokonce výslovně uvádí ve svém návrhu, že pouze rekapituluje právní argumentaci obsaženou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení i ust. , případně ust. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením , z něhož dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, a naopak argumentuje obsahem ust. . Poukazuje také na to, že zákon pojem správa majetku nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovacíě, a tím naplnit obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem správa zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Dovozuje, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými článkyy ay ČR.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Porušení daného rázu ovšem v daném případě Ústavní soud nezjistil.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí v dané věci řádně a náležitě zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele. Argumentace v jejich rozhodnutích uvedená v podstatě odpovídá názoru Nejvyššího soudu, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž bylo rozhodnuto jeho rozsudkem sp. zn. , přičemž na toto své rozhodnutí Nejvyšší soud ve svém závěru o nepřípustnosti podaného dovolání v ústavní stížností napadeném usnesení odkázal. V označeném rozhodnutí dovolací soud mj. uvedl, že i když vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby, neuplatňuje se takový právní titul v tomto smyslu bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Výslovně konstatoval, že "Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu..." a dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného se závěrem, že kraj je povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.

Výše uvedený závěr nepovažuje Ústavní soud, také s odkazem na svůj plenární nález č. 211/2003 Sb., za protiústavní, jak již také dal najevo v rozhodnutí

sp. zn.

,

nebo

. V nich mimo jiné po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ust. , , a , 2 písm. d), e), f) a odst. 5 i důvodové zprávy k němu vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovacíě. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedené věci tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud ČR vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Od závěrů Ústavního soudu, vyjádřených v odůvodněních výše uvedených rozhodnutí, která se týkají shodné problematiky a totožných účastníků řízení, není důvodu se odchylovat ani v projednávané věci. Proto i zde je na místě konkludovat, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík

předseda senátu