Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 561/05

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem v Praze 2, Lublaňská 40, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005, sp. zn. , a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která i jinak na základě výzvy Ústavního soudu - po odstranění formální vady v zastoupení - splňovala formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005 (-32) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003 (-16) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, a to tím - stručně shrnuto - že nebyl správním orgánem poučen o možnosti podat proti správnímu rozhodnutí správní žalobu, v důsledku čehož podal správní žalobu opožděně. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. června 2005 (-32) byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2003 (-16), kterým byla odmítnuta jeho žaloba podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), z důvodu jejího opožděného podání. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že zmeškání lhůty nebylo způsobeno nesprávným poučením ani nezákonným poučením žalovaného správního orgánu (Magistrátu hlavního města Prahy), neboť ze (, ve znění pozdějších předpisů), jímž se při vydání rozhodnutí řídil, nevyplývá povinnost poučovat o opravných prostředcích, které stojí mimo sféru správního řízení, totiž o možnosti podat žalobu podle .

S uvedeným konstatováním se ztotožňuje i Ústavní soud. Správní soudy, stejně jako předtím žalovaný správní orgán, postupovaly v souladu se zákonem a nelze jim proto pod aspektem ochrany ústavnosti (y ČR), jež výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci (v daném případě správních soudů), nic vytknout.

Ve správním řízení totiž rozhodují správní orgány v zákonech stanovených případech v oblasti veřejné správy a naplňují tím své cíle v oblasti jim svěřené působnosti. Správní řízení je ukončeno nabytím právní moci správního rozhodnutí a obecný procesní předpis () poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby neobsahuje, neboť v takovém případě by soudní řízení bylo pokračováním řízení správního. Soudní přezkum správních rozhodnutí však představuje nezávislé stádium, jehož účelem je kontrola veřejné správy, a které je upraveno jiným procesním předpisem (). Správní orgány proto poučovací povinnost o možnosti podání správní žaloby nemají a ani mít nemohou.

Ústavní soud proto uzavírá, že v této věci nedošlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2006