Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 462/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů a) A.Š. a b) J.Š., o návrhu na zrušení rozhodnutí České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, ve věci čj. 29258/2003/63-NŠ-2638, a nařízení České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, v dané věci znovu konat a rozhodnout a o návrhu na zrušení ustanovení a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem ze dne 25. 7. 2004 se stěžovatelé původně domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že postupem České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, (dále jen "MMR"), ve věci čj. 29258/2003/63-NŠ-2638, byla porušena jejich ústavně zaručená práva a dále se domáhali zrušení shora uvedených ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č ").

Vzhledem k tomu, že petit jejich návrhu nebyl úplný (postrádal návrh postupu Ústavního soudu pro případ zjištění zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů ve smyslu , o Ústavním soudu, v platném znění, dále jen "zák. o Ústavním soudu"), vyzval Ústavní soud stěžovatele k jeho doplnění. Přípisem ze dne 23. 8. 2004 byl petit ústavní stížnosti formulován, jak je v záhlaví uvedeno. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelé brojí proti postupu a rozhodnutí MMR, jimiž byl odmítnut jejich požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem, a že v zákonem stanovené 6 měsíční lhůtě nebylo reagováno na jejich žádost o náhradu této škody (ve výši 479.860,- Kč). Současně konstatují, že s odkazem na ustanovení, jejichž zrušení současně navrhují, by nemohli uspět ani s žalobou o náhradu škody u soudu. Jak vyplývá z ústavní stížnosti i přípisu stěžovatelů ze dne 1. 9. 2005, tento prostředek k ochraně práva nevyužili.

K Ústavní stížnosti se vyjádřilo i MMR, zastoupené prof. advokátem JUDr. M.B., CSc. Z jeho sdělení bylo ověřeno, že napadané rozhodnutí neexistuje (což v podstatě ovšem plyne již ze samotné ústavní stížnosti). Nárok stěžovatelů pouze nebyl uspokojen. MMR dále též akcentuje skutečnost, že stěžovatelé nevyčerpali procesní prostředky, které jim zákon poskytuje k ochraně jejich práva.

Ústavní soud primárně posoudil, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené , a to zejména otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 y a v článku 2 odst. 2 d, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v písm. d) y. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní jen pravomocné rozhodnutí a jiný zásah orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Podle y pak zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla řízení před Ústavním soudem.

Podle ustanovení jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen " ") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení , bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo právnické osoby podle písm. d) y, Ústavní soud za a) zruší napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo za b) jestliže porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením.

V projednávaném případě se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí, které ovšem nebylo vydáno (tato skutečnost vyplývá jednak z vyjádření MMR, nevyvrací ji v zásadě ani sami stěžovatelé a nepočítá ani s fikcí negativního či pozitivního rozhodnutí, které by bylo možno napadnout, aniž by bylo formálně vydáno). Obsah stížnosti naznačuje, že stěžovatelé spatřují pochybení MMR v jeho postupu, tomu však neodpovídá petit ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán. Stěžovatelé ani po výzvě k jeho doplnění nenavrhli Ústavnímu soudu, jak ve smyslu postupovat. Návrh na zrušení označeného rozhodnutí a uložení povinnosti MMR znovu ve věci konat a rozhodnout je za daných okolností - tj. při neexistenci napadeného rozhodnutí - návrhem nemožným. Není tak dána příslušnost Ústavního soudu v daném případě jakkoli rozhodnout. S ohledem na výše uvedené byl proto Ústavní soud nucen projednávanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout.

Ústavní stížnost nicméně bez ohledu na výše uvedené není ani přípustná. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Podle ust. cit. zák., jehož aplikace se stěžovatelé též domáhali, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Podle se může ten, jehož nárok na náhradu škody nebyl plně uspokojen k tomu příslušným orgánem, může domáhat náhradu škody u soudu. Taková žaloba je procesním prostředkem, který zákon poskytuje k ochraně práva (srov. znění , dle něhož je takovým prostředkem "i jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení").

Tohoto prostředku stěžovatelé nevyužili, nesplnili tedy podmínku ustanovení . Pokud jde o návrh stěžovatelů, aby Ústavní soud postupoval ve smyslu ust. písmeno a) , o Ústavním soudu, a neodmítl přijetí ústavní stížnosti, poukazuje Ústavní soud na svá předchozí rozhodnutí (např.

,

), podle kterých skutečnost, že určité rozhodnutí podstatně přesahuje zájmy stěžovatele, je nutno spatřovat v požadavku obecného dosahu rozhodnutí v dané věci. Posouzení jeho naplnění závisí na akcentu, jejž Ústavní soud klade na obecné důsledky rozhodnutí o dotčeném základním právu či svobodě. Ani pokud by stěžovatelé petit své ústavní stížnosti formulovali formálně správně, ustanovení by naplněno nebylo. Z projednávaného návrhu jakkoli nevyplývá, že by věc měla precedentní význam. Jde o postup ministerstva v konkrétním případě individuálních účastníků, které zjevně nepřesahuje podstatně jejich vlastní zájmy.

K návrhu na zrušení ustanovení a 3 , pak Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu . Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení.

Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

). Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedených ustanovení spojený s ústavní stížností mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, taktéž odmítl, a to podle , ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v. r.

předseda senátu