Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 463/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. -55 ze dne 5. 5. 2004 a proti rozsudku Okresního soudu v Tachově čj. -32 ze dne 28. 1. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Plzni čj. -55 ze dne 5. 5. 2004, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově čj. -32 ze dne 28. 1. 2004, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na vyloučení pohledávek a na vyloučení movitých věcí z exekuce nařízené usnesením téhož soudu čj. -6 ze dne 19. 2. 2003. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení , a 4 d (dále jen " ").

Porušení práva na ochranu vlastnického práva spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, které ve svých rozhodnutích připustily, že majetek sice přešel podle do vlastnictví kraje, leč příspěvkové organizaci jako samostatnému subjektu zůstaly závazky, práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Obecné soudy dále konstatovaly, že je vedena exekuce pro pohledávky vůči příspěvkové organizaci, která hospodaří s majetkem, který jí byl svěřen. Je proto možné vést i výkon rozhodnutí a závazky uspokojovat právě z tohoto majetku. Odvolací soud řešil otázku, zda majetek ve vlastnictví P. lze postihnout exekucí či nikoliv. Krajský soud uzavřel, že svěřením označeného majetku do hospodaření příspěvkové organizace zůstalo zřizovateli k takovému majetku pouze tzv. holé vlastnictví, z čehož prý dovodil, že obsahem tohoto vlastnictví je mimo jiné právo disponovat s těmito věcmi, a proto lze proti nim vést výkon rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele je tento právní názor obecných soudů chybný, nemá oporu v žádném předpise hmotného práva a je contra legem procesního práva. Odvolací soud tedy svým rozhodnutím porušil ustanovení a násl , neboť vlastníkovi nejenže nebyla poskytnuta ochrana proti neoprávněnému zásahu, ale tento neoprávněný zásah byl rozhodnutím krajského soudu a výkladem tohoto soudu připuštěn. Bylo porušeno i ustanovení , poněvadž vlastníku nebyla poskytnuta žádná náhrada ani nebyl "dokládán veřejný zájem". Dále stěžovatel namítal, že odvolací soud neaplikoval správně ustanovení a násl. zejména v tom, že je veden výkon rozhodnutí proti jinému, resp. proti věcem, které patří jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, a nebylo prokázáno, že by na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí. Stěžovatel se konečně podrobně zabýval rozborem pojmu "holé vlastnictví" a prohlásil, že odvolací soud tento pojem použil v rozporu s obsahem, který je mu přikládán již v římském právu. Základ porušení svého ústavně chráněného práva na ochranu vlastnictví spatřuje tedy v tom, že napadenými rozhodnutími byl učiněn takový zásah do vlastnictví stěžovatele, který bude mít pravděpodobně za následek nejen omezení jeho dispozičních práv k předmětu vlastnictví, ale i ztrátu samotného vlastnictví. Navrhl proto, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 3. 10. 2005 stěžovatel shrnul námitky vůči napadeným rozhodnutím do obecnějších závěrů. Uvedl, že podle jeho názoru nelze - v souladu s obecnými zásadami občanského práva - odnímat majetek tomu, proti němuž nesvědčí exekuční titul, který nevstoupil do práv a povinností povinného, ale jemuž však vlastnicky patří majetek, který je odnímán při vedení exekuce proti třetí osobě. Ochranu vlastnického práva, stanovenou zákonem, není možno opomíjet a nelze při exekuci vedené proti nevlastníkovi (zde NP., příspěvková organizace) exekuovat majetek, který jí nepatří. Při exekuci dojde nepochybně ke změně vlastnictví a tuto změnu může zaznamenávat pouze osoba, která je povinnou a je zároveň vlastníkem. Osoba, která je sice povinnou, ale není vlastníkem, nemůže být zbavována vlastnického práva, které jí v podstatě nepatří. Stěžovatel rovněž připomněl, že dluhy, jejichž uspokojení je předmětem exekuce, vznikly v době, kdy stěžovatel neměl s dlužníkem (NP) vůbec nic společného.

II.

Okresní soud v Tachově a Krajský soud v Plzni toliko odkázaly ve svých vyjádřeních na ústavní stížnosti napadená rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodování.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. vedený u Okresního soudu v Tachově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel v postavení žalobce domáhal vyloučení pohledávek a vyloučení movitých věcí z exekuce vedené proti NP, nařízené usnesením Okresního soudu v Tachově čj. -6 ze dne 19. 2. 2003. Okresní soud v Tachově napadeným rozsudkem čj. -32 ze dne 28. 1. 2004 žalobu zamítl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení. Uvedl, že NP byla zřízena na základě zřizovací y ze dne 6. 11. 1991 s účinností od 1. 1. 1992 O.Ú. T., jako státní příspěvková organizace. se stala s účinností od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací stěžovatele a zřizovací vydaná žalobcem dne 15. 4. 2004 na právním postavení této organizace nic nezměnila. Příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou, který má ke svěřenému majetku pouze právo hospodaření, sama do svého vlastnictví majetek nabývat nemůže. Okresní soud dovodil, že poněvadž příspěvková organizace vystupuje v právních vztazích vlastním jménem, pak nese z těchto vztahů i odpovědnost za závazky, které vznikly při její činnosti. Lze proto proti ní vést i výkon rozhodnutí a závazky mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen. Jde sice o závazky, které příspěvkové organizaci vznikly v době, kdy byla státní příspěvkovou organizací; se však změnilo pouze to, že je od 1. 1. 2003 příspěvkovou organizací kraje, jde tedy stále o stejný subjekt a přetrvávají i její závazky vzniklé v předchozí době. Soud dovodil, že vlastnické právo žalobce nemůže být jediným, rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce a při svém rozhodování se odvolal i na nález Ústavního soudu z 9. 7. 2003 (publikovaný pod č. 211/2003 Sb.); dále uvedl, že hodnota převáděného majetku v daném případě značně přesahuje dluhy. Žalobce tedy získal majetek velké hodnoty, takže je logické, že z převedeného majetku budou uspokojena práva věřitelů převedené příspěvkové organizace.

Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem čj. -55 ze dne 5. 5. 2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatel jako zřizovatel svěřil označený majetek do hospodaření své příspěvkové organizace a zůstalo mu k takovému majetku pouze tzv. holé vlastnictví; obsah tohoto vlastnictví, mimo jiné právo disponovat s těmito věcmi i pohledávkami náleží právě tomu subjektu, kterému zřizovatel majetek svěřil. Protože NP jako příspěvková organizace P. s právní subjektivitou nese i odpovědnost za své závazky, které jí vznikly při její činnosti, lze proti ní vést i výkon rozhodnutí a závazky mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen.

Z usnesení Nejvyššího soudu ČR čj. -72 ze dne 21. 9. 2005, Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto. Nejvyšší soud ČR uvedl, že se předmětnou otázkou již meritorně zabýval, a poukázal na svůj rozsudek sp. zn. ; nejde již tedy o otázku zásadního právního významu. Prohlásil, že v uvedeném rozsudku sp. zn. ze dne 14. 4. 2005 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2005 pod poř. č. 99) vyslovil právní názor, aplikovatelný v této věci, že příspěvková organizace zřízená krajem, samostatně hospodařící s určeným vyčleněným majetkem tohoto kraje, má "samostatnou způsobilost mít povinnost splnit jí uložené plnění"; kraj je proto povinen strpět postižení takového svého majetku a není aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby ohledně svého majetku, s nímž zřízená příspěvková organizace hospodaří. Usnesení dovolacího soudu však není ústavní stížností napadeno.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K porušení stěžovatelových základních práv mělo dojít - podle jeho názoru - tím, že soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení , dále ustanovení a násl. a ustanovení a že použily nesprávnou argumentaci, čímž zasáhly do jeho výše uvedených základních práv a svobod garantovaných u a u ČR. Stěžovatel tedy namítal nesprávnou aplikaci "jednoduchého" práva. Dle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu toliko tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudů a z nich vyvozenými právními závěry, nebo tehdy, jestliže obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy na základě libovůle.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily a přezkoumatelným způsobem uvedly argumenty, které je k vydání napadených rozhodnutí vedly. Podstatu ústavní stížnosti pak tvoří námitky již uplatněné v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, s nimiž se krajský soud náležitě vypořádal.

K tomu Ústavní soud dodává (stejně jako v dosud nepublikovaném usnesení

sp. zn.

ze dne 2. 11. 2005), že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, která vyvíjí hospodářskou činnost, ale jež nemá tzv. majetkovou složku (většinou pojímanou jako jeden z definičních znaků právnické osoby - viz např. K., M., Š., J., a kol.: Občanské právo hmotné. 1 díl, A., 2002, str. 175). Tak je to rozvedeno i v důvodové zprávě k k : "Návrh přejímá dosavadní osvědčená pravidla hospodaření příspěvkových organizací, ale zpřesňuje je v řadě hledisek tak, aby se zvýraznila skutečnost, že příspěvková organizace je sice právnickou osobou, ale není subjektem vlastnického práva k majetku, který je vlastnictvím jejího zřizovatele a tudíž má k němu jen tolik práv, kolik jí její zřizovatel svěří". Územní samosprávný celek zřizuje příspěvkové organizace pro takové činnosti ve své působnosti, které jsou zpravidla neziskové a jejichž rozsah, struktura a složitost vyžadují samostatnou subjektivitu ( ). Příspěvkové organizace jsou vytvářeny pro plnění úkolů územních samosprávných celků, zejména k hospodářskému využívání majetku územních samosprávných celků a k zabezpečení veřejně prospěšných činností ( ). Územní samosprávný celek jakožto zřizovatel provádí kontrolu hospodaření příspěvkové organizace ( ), tudíž má možnost korigovat její hospodaření; dále jmenuje statutární orgány, určuje, jakým způsobem mohou jednat navenek [ ], a zejména ve zřizovací ě vymezuje majetek ve svém vlastnictví, který příspěvkové organizaci předává do správy k jejímu vlastnímu hospodářskému využití [ ]; současně vymezuje taková majetková práva, jež příspěvkové organizaci umožní, aby svěřený majetek, včetně majetku získaného vlastní činností, spravovala pro hlavní účel, k němuž byla zřízena [ ]. Podle ustanovení jsou příjmem rozpočtu kraje i příjmy z hospodářské činnosti organizace. Skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli. Pojmům správa a vlastní hospodářské využití je v tomto kontextu nutno rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy jí svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka; vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací ě. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena.

Příspěvková organizace jako právnická osoba je subjektem práv a povinností, má zákonem přiznánu možnost zavazovat se a pak musí nést odpovědnost za nesplnění svých závazků; tedy je přípustný i výkon rozhodnutí, neboť obecně v závazkových vztazích je pohledávka subjektivním právem věřitele vyžadovat určité plnění a stane-li se pohledávka splatnou, pak se zásadně stává i nárokem, z čehož vyplývá, že nebyla-li plněna dobrovolně, lze její plnění vynutit soudní cestou. Jak správně dovodily obecné soudy, vlastnické právo žalobce (nyní stěžovatele) nemůže být jediným rozhodujícím hlediskem pro rozhodování o vyloučení věci z exekuce, musí být přihlédnuto i k dalším okolnostem. Obdobně judikoval Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. , v níž dovodil, že smyslem vylučovací žaloby dle ustanovení je poskytnutí právního nástroje těm, kteří mají k majetku postiženému nařízením výkonu rozhodnutí (exekuce) takové právo, které nepřipouští, aby byl výkon rozhodnutí proveden; dosaženým výsledkem takové žaloby je pak vyloučení věci nebo práva z již nařízeného výkonu rozhodnutí, a jde o to, aby nebyl postižen majetek, jenž byl nařízením výkonu rozhodnutí jinak spojován s povinným. Vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby; takový právní titul se ovšem v tomto smyslu neuplatní bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého, a to právě proto, že je zřizovatelem dlužníka, jemuž svůj majetek svěřil.

Obecné soudy rovněž správně dovodily, že na stěžovatele ex lege ( ) přešel majetek vysoké hodnoty, tedy i majetek, s nímž příspěvková organizace samostatně hospodařila a z tohoto hospodaření jí vznikly závazky. Vzhledem k tomu, že charakter příspěvkové organizace územního samosprávného celku zůstal v zákoně č. zachován (ustanovení ) a že , o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, došlo k přechodu vymezených organizací na kraje, tzn. přešel na kraje značný majetek - přičemž příspěvkové organizace jakožto právnické osoby si zachovaly dosavadní závazky a pohledávky (viz k tomu nález Ústavního soudu publikovaný pod číslem 211/2003 Sb.) - nelze vyvozovat, jak to činí stěžovatel, že příspěvková organizace je sice nositelem pohledávek a závazků, ale že závazky, které nebyly splněny dobrovolně, nemohou být uspokojeny z majetku svěřeného příspěvkové organizaci do správy k vlastnímu hospodaření.

Zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizaci k jejímu hospodářskému využití a omezuje tak své vlastnické právo, jestliže jí svěřuje právo užívat jej, požívat, či s ním do určité míry disponovat. Vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci. Soudy tak přijaly výklad zcela slučitelný s ochranou vlastnického práva stěžovatele a současně i legitimního očekávání věřitele, tak jak je to v prostředí právního státu neodmyslitelné.

Opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, a tím by značně zasáhl do jeho práva garantovaného čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Splatná a státem pravomocně přiznaná pohledávka je majetkovou hodnotou ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu, a věřiteli je tak poskytována ochrana "legitimního očekávání", že jeho pohledávka vůči dlužníkovi bude efektivně realizována. Z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu vyplývá, že pojem "majetek", obsažený v první části článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní rozsah, který není omezen na vlastnictví hmotného jmění, a nezávisí na formální kvalifikaci ve vnitrostátním právu. Může zahrnovat jak "existující majetek", tak majetkové hodnoty, včetně pohledávek, na jejichž základě stěžovatel může tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation). Takové legitimní očekávání je totiž podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí ve věcech B. proti I., Z. proti P., B. proti P. aj.), stejně jako Ústavního soudu ČR (např. nálezy ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

,

) integrální součástí ochrany majetkových práv.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení práva stěžovatele na ochranu jeho vlastnického práva a nezbylo mu než ústavní stížnost podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2006

František Duchoň v.r.

předseda senátu