Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 730/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. D., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem se sídlem v Chebu, Mánesova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 12. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že nalézací, odvolací i dovolací soudy nesprávně zhodnotily podmínky pro uložení trestu, když stěžovatel i nadále trvá na tom, že mělo být přihlédnuto k okolnostem případu a poměrům stěžovatele a trest odnětí svobody měl být snížen pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Poukazuje na své částečné doznání a dosavadní bezúhonnost s tím, že trestná činnost, pro niž byl uznán vinným, byla ojedinělým vybočením z jinak řádného způsobu života. Uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný a má za to, že výchovný účel trestu by byl splněn i trestem mírnějším, byť nepodmíněným. Z judikatury Nejvyššího soudu dovozuje, že splňuje podmínky pro mimořádné snížení výměry trestu pod zákonnou spodní hranici trestní sazby. V závěru své ústavní stížnosti cituje , 2 a 3, a d (dále jen " ") a domáhá se vydání ústavního nálezu.

Z obsahu usnesení Nejvyššího soudu, připojeného k ústavní stížnosti, i vyžádaných rozsudků Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni uznal rozsudkem ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. , stěžovatele vinným pro skutky podrobně popsané v bodě 1 až 5 citovaného rozsudku pokračujícím trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, pro skutek popsaný v bodě 6 citovaného rozsudku trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a pro skutek popsaný v bodě 3 citovaného rozsudku trestným činem neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Za to jej odsoudil podle § 234 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Naproti tomu ho z dalšího skutku uvedeného v rozsudku podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona zprostil.

O odvolání stěžovatele i příslušné státní zástupkyně v jeho neprospěch rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. tak, že napadený rozsudek v odsuzující části zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným pro skutky popsané v bodem 1 až 6 rozsudku jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 trestního zákona trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona, z toho pod bodem 6 též dle § 234 odst. 2 písm. b) trestního zákona, a pro skutek popsaný pod bodem 3 rozsudku jako spolupachatele dle § 9 odst. 2 trestního zákona trestného činu neoprávněného držení platební karty podle § 249b trestního zákona. Za to jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem.

Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž namítal, že vzhledem k okolnostem případu splňuje podmínky pro mimořádné snížení výměry trestu pod zákonnou spodní hranici příslušné trestní sazby.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. , dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y). Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, str. 257).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu měl být trest vyměřen s přihlédnutím k okolnostem případu a poměrům stěžovatele pod spodní hranicí zákonné trestní sazby.

Stejnou námitku stěžovatel uplatnil ve svém dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud se jí dostatečně zabýval a ústavně konformním způsobem se s ní vypořádal. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho právním názorem, že za stavu, kdy bylo shledáno, že se stěžovatel dopustil tzv. kvalifikovaného trestného jednání ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, je uložení trestu pod dolní hranici příslušné trestní sazby možné pouze se zřetelem k osobě pachatele, a nikoli k okolnostem případu. Takový závěr koresponduje s ustálenou soudní judikaturou (srov. např. , publ. ve Sb. NS 98, 9: 427 pod Rt 48/98). Při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu totiž nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby dle ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákona, a přitom aplikovat ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem na okolnosti případu. Okolnosti, týkající se osoby pachatele musí být ovšem zcela výjimečné. Pokud soudy vycházely z hodnocení komplexu skutečností, které se váží k osobním poměrům stěžovatele, a poté dospěly k závěru, že v posuzované věci mimořádné okolnosti na straně stěžovatele, jež by odůvodňovaly užití ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákony, dány nejsou, Ústavní soud se necítí za tohoto stavu povolán k tomu, aby jejich závěr přehodnocoval.

Nadto považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že při úvahách o aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je třeba vycházet z primární charakteristiky tohoto ustanovení, kdy se nejedná o normu kogentní povahy, nýbrž jde o ustanovení fakultativní, jež soudům poskytuje možnost v odůvodněných a výjimečných případech prolomit zákonem stanovenou dolní hranici trestní sankce a uložit trest kratšího trvání. Úvaha soudu v tomto směru závisí na jeho vlastním uvážení. Za situace, kdy se obecné soudy zabývaly všemi skutečnostmi a hledisky rozhodnými pro uložení druhu trestu a jeho výše, nelze jim oprávněně vytýkat, že v rámci úvah o uložení trestu neaplikovaly ustanovení § 40 trestního zákona.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2005

S t a n i s l a v B a l í k, v. r.

předseda senátu