Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 123/04

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky F., zastoupené advokátem JUDr. R.D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2004, čj. - 295, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 1. 2003, čj. - 261, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 22. 6. 1999, čj. - 175, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Vrchního soudu v Olomouci (dále jen " ") a Krajského obchodního soudu v Brně (dále jen "krajský obchodní soud").

Stěžovatelka uvedla, že krajský obchodní soud jí uložil povinnost zaplatit Fondu národního majetku ČR (dále jen "FNM"), jako žalobci, úrok z prodlení ve výši 10 723 791,-- Kč. Podle stěžovatelky je neplatné nejen ustanovení o úroku z prodlení obsažené ve smlouvě, na základě které nabyla část privatizovaného podniku, ale absolutně neplatná je i celá smlouva, protože v době jejího podpisu nebyl FNM, jako prodávající, vlastníkem předmětného podniku. Soudy podle stěžovatelky porušily zásadu volného hodnocení důkazů, skutková zjištění vrchního soudu jsou v rozporu se skutečným stavem, smlouva byla soudy nesprávně interpretována. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na její soudní ochranu, zaručené d (dále jen " ").

V souladu s ustanovením , 4 bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.

uvedl, že stěžejní, pro posouzení věci, byl výklad projevu vůle účastníků při uzavírání kupní smlouvy podle v kontextu s ustanovením obchodního zákoníku, a výklad platnosti právního úkonu (kupní smlouvy), v souvislosti se sjednanou účinností podle a 3 , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a a 3 obchodního zákoníku. Pokud by se soud přiklonil k argumentaci stěžovatelky, zdůrazňující neplatnost uzavřené kupní smlouvy, byly by tím popřeny zákonem stanovené zásady výkladu projevu vůle.

Podle vyjádření FNM byla ústavní stížnost podána opožděně, protože lhůtu k jejímu podání je nutno odvozovat od doručení rozhodnutí vrchního soudu. Námitka stěžovatelky o porušení zásady volného hodnocení důkazů není namístě a ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. FNM dále podrobně reagoval na argumenty stěžovatelky o neplatnosti ustanovení o majetkové sankci a neplatnosti celé smlouvy, odkázal přitom na relevantní ustanovení

Uvedená vyjádření byla zaslána zástupci stěžovatelky, který na ně nijak nereagoval.

Z napadených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že FNM podal u krajského obchodního soudu proti stěžovatelce žalobu na zaplacení 36 508 000,-- Kč za privatizovaný majetek státu. Poté, co stěžovatelka zaplatila požadovanou částku, navrhl FNM změnu žaloby tak, že požadoval pouze zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 723 791,-- Kč. Krajský obchodní soud žalobě vyhověl a rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, čj. - 175, uložil stěžovatelce povinnost zaplatit úrok z prodlení v žalované výši. rozsudkem ze dne 28. 1. 2003, čj. - 261, rozsudek krajského obchodního soudu potvrdil. Dovolání proti rozsudku vrchního soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 1. 2004, čj. -295.

Návrh stěžovatelky splnil všechny formální předpoklady nutné k jeho projednání, což platí i o včasnosti jeho podání. Stěžovatelka totiž zároveň s dovoláním podala ústavní stížnost, která byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2003,

sp. zn.

, jako nepřípustná ve smyslu . Ústavní soud postupoval v souladu se sdělením č. 32/2003 Sb.

Po zvážení všech okolností případu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y ČR).

Stěžovatelka spatřuje zásah do svých práv jednak v tom, jak obecné soudy interpretovaly platnost smlouvy uzavřené s FNM, jednak v porušení zásady volného hodnocení důkazů.

Podobné námitky, jaké stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti ohledně neplatnosti smlouvy, vznesla již v rámci řízení před obecnými soudy. S těmito námitkami se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly v podrobném a logickém odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména str. 8 rozsudku vrchního soudu, na který lze zcela odkázat). Tím, jak obecné soudy interpretovaly otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a FNM, nedošlo podle Ústavního soudu k zásahu do ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle y.

Pokud jde o další námitku stěžovatelky, týkající se důkazního řízení před obecnými soudy, Ústavní soud konstatuje, že důkazní řízení bylo vedeno ústavně konformně, obecné soudy srozumitelně a dostatečně odůvodnily, které důkazy provedly a z jakých důvodů některé důkazní návrhy neakceptovaly (viz str. 4 rozsudku krajského obchodního soudu). Ani v tomto směru nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2006

František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu