Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 604/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti O. H., zastoupené Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem, AK Vackova 44, 612 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2003, č. j. -22, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2005, č. j. -51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi byl porušen princip rovnosti v právech a povinnostech dle článku 1 d (dále jen " "), právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 y, zásada rovnosti zakotvená v článku 37 odst. 3 y a v článku 96 odst. 1 y a konečně právo na vedení řízení v úředním jazyku státu, jehož je stěžovatelka státním příslušníkem.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z fotokopií rozsudků obecných soudů, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení rozhodnutí ministra vnitra ze dne 20. 1. 2003, č. j. OAM-288/AŘ-2002, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 7. 2001, č. j. OAM-6397/VL-11-02-2001, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na udělení azylu jako zjevně nedůvodný podle , o azylu. Krajský soud v Brně nenařizoval jednání, neboť to oba účastníci řízení shodně navrhli a rozsudkem ze dne 27. 11. 2003, č. j. -22, stěžovatelčinu žalobu zamítl, přičemž v odůvodnění rozsudku uvedl, že důvodem pro opuštění Ukrajiny byla obava z mafie, která ji zbila a požadovala po ní peníze, a dále důvody ekonomické povahy. Dále upozornil na skutečnost, že stěžovatelka do České republiky přicestovala autobusem z Polska, přičemž autobus stavěl na hraničních přechodech, kde byli cestující kontrolováni celníky, a tak stěžovatelce nic nebránilo v tom, aby požádala o azyl v Polsku. V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že jí soudní výzvy a rozhodnutí nebyly doručovány v mateřském jazyku, ačkoli s takovým postupem nevyjádřila souhlas. Dále poukazovala na nesprávné zjištění skutkového stavu, kdy se soud nezabýval pácháním trestné činnosti vůči ní, a uváděla, že Polskem pouze projížděla, tedy v něm nepobývala ( zákona o azylu). Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. -51, kasační stížnost zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na svou ustálenou judikaturu, podle které není soud povinen s účastníky řízení písemně komunikovat jinak, než v českém jazyce, a pojem "projíždí" vyložil tak, že je nutno na něj nazírat z hlediska smyslu celého azylového řízení, tedy podle toho, zda stěžovatelka měla v Polsku reálnou možnost požádat o azyl či nikoli.

Stěžovatelka má za to, že ani procesní předpisy nepřipouští právo jednat v úředním jazyce země, jejíž je občankou, pouze pro ústní jednání, nýbrž toto právo se týká celého řízení, a to i v případě, kdy ve věci není nařízeno ústní jednání. Oba soudy stěžovatelce doručovaly veškeré písemnosti pouze v českém jazyce, přičemž tyto y obsahovaly odbornou právní terminologii, která se liší od hovorové češtiny. V takovém případě naopak musí být účastníku řízení poskytována vyšší ochrana jeho práv a je třeba mu doručovat veškeré písemné akty v jeho mateřském nebo úředním jazyce, a to nejméně do doby, než se účastník takového práva vzdá; tento způsob doručování pak zvláště platí u listin, jimiž soud účastníka poučuje o jeho procesních právech a povinnostech. Stěžovatelka soudům také vytýká, že se nezabývaly jejím tvrzením o útlaku, jež byl na ni v zemi původu činěn, a skutečností, že proti ní byla páchána trestná činnost, proti které státní orgány nezasáhly. I hrozící reálná pomsta nelegálních struktur, před níž státní moc nechce nebo nemůže poskytnout účinnou ochranu, může představovat odůvodněný strach z pronásledování. Soudy si nevyžádaly u příslušného ukrajinského ministerstva sdělení, z jakého důvodu jí nebyla poskytnuta ochrana. K možnosti požádat o azyl v Polsku stěžovatelka uvádí, že touto zemí pouze projížděla a že má právo vybrat si zemi, ve které o azyl požádá.

Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejzávažnější procesní pochybení stěžovatelka shledává v absenci překladu dokumentů relevantních pro řízení, v němž usilovala o zrušení rozhodnutí o neudělení azylu. Výkladem práva na tlumočníka se podrobně zabývalo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 25. 10. 2005, v němž zaujalo postoj, že základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu článku 37 odst. 4 y nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace článku 36 odst. 1 y jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení. Základní právo garantované článkem 37 odst. 4 y nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak; to nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. V odůvodnění stanoviska pak Ústavní soud konstatoval, že toto právo jako jedno z práv tvořících v souhrnu fair proces, garantuje v článku 37 odst. 4, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v článku 5 odst. 2 a v článku 6 odst. 3 písm. a) a e) a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 14 odst. 3 písm. a ) a f). Oproti mezinárodním instrumentům ochrany lidských práv a svobod poskytuje širší ochranu v tom smyslu, že právo na tlumočníka nelimituje pouze na jednání v trestním řízení, ale garantuje ho i pro řízení ostatní. Ústavní soud pojem práva na tlumočníka podrobil výkladu gramatickému, logickému a teleologickému. Gramatický výklad zcela jednoznačně svědčí pro nutnost tlumočení při ústní komunikaci účastníka řízení se soudem, stejně tak logický výklad za použití argumentu a simili, neboť článek 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, ač je omezen toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva srovnatelný s článkem 37 odst. 4 y. V souvislosti s tímto konstatováním je nutno poukázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která činí rozdíl mezi právem na tlumočníka a právem na překladatele, přičemž postačuje pomoc tlumočníka (srov. rozhodnutí č. 18913/03 Husain proti Itálii ze dne 24. 2. 2005, publikováno na www.echr.coe.int). Neexistence písemného překladu rozsudku ve věci nepředstavuje sama o sobě porušení článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy (odst. 85 rozsudku č. 9783/92 Kamasinski proti Rakousku ze dne 19. 12. 1989). Dle názoru Ústavního soudu i výklad teleologický svědčí pro tentýž závěr, jelikož sleduje stejný účel - fair proces nahlížený z aspektu přímé komunikace účastníka řízení se soudem. Ústavní soud uzavřel, že rozsah základního práva na tlumočníka není možné rozšiřovat za použití obecných ustanovení o fair procesu, jaké představuje článek 36 odst. 1 y, resp. článek 6 odst. 1 Úmluvy, protože právo na fair proces je naopak tvořeno komplexem dalších práv. Jsou-li tyto ústavněprávní procesní záruky výslovně uvedeny v ústavním pořádku, není důvodu, aby byly dovozovány z obecného ustanovení formou jeho konkretizace. Jinými slovy, pro konkretizaci těchto obecných ustanovení je prostor tam, kde tyto jednotlivé procesní záruky výslovně uvedeny nejsou. Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatelky.

Ostatní výtky ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu a zdůvodnění nevyhovění stěžovatelčině návrhu odkazem na ustanovení § 16 azylového zákona jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů; jejich rozhodnutí je náležitě odůvodněno. Soudy nepochybily, když neprovedly šetření ve vztahu k důvodům udělení azylu dle ustanovení § 12 zákona o azylu, neboť to lze provést teprve poté, kdy není žádost shledána zjevně nedůvodnou ve smyslu ustanovení § 16 cit. zákona. Ústavní soud neshledává ústavně nekonformním výklad ustanovení § 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak, jak jej provedl Nejvyšší správní soud, který konstatoval, že pojem "projíždět" bezpečnou třetí zemí je nutno interpretovat restriktivně, a to z důvodu podstaty a smyslu azylového řízení, kdy cizinec ve své zemi pronásledovaný má o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2003). Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěrech soudů, které dovodily, že stěžovatelka mohla o azyl požádat již v Polsku, kterým projížděla, a že tato skutečnost brání tomu, aby zkoumaly, zda byly důvody pro udělení azylu dány či nikoliv.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených lidských práv a svobod, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení , o Ústavním soudu, v platném znění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu