Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 576/05

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Č. B., zastoupeného JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem v Praze 5, Plzeňská 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2005, čj. -173, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze. Ústavní stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze pravomocně ukončil soudní spor mezi vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobcem) Ústavem sociální péče hl. m. Prahy a stěžovatelem (v řízení před obecnými soudy žalovaným) o zaplacení částky 38 700,- Kč s příslušenstvím. Tímto rozhodnutím Městský soud v Praze zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. září 2004, čj. -139. Obvodní soud pro Prahu 10 přitom, jak stěžovatel uvádí a jak i ze samotného rozsudku Městského soudu v Praze vyplývá, rozhodoval ve věci samé již po třetí, když předcházející dva rozsudky byly Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím zrušeny pro procesní chyby Obvodního soudu pro Prahu 10 jako obecného soudu prvého stupně. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem dospěl opětovně k závěru, že zásadním pro rozhodnutí ve věcí samé je posouzení námitky započtení uplatněné stěžovatelem (žalovaným). Městský soud proto provedl výslech svědka a na základě tohoto důkazu se přiklonil k závěru, že stěžovatel (žalovaný) neprokázal, že by mezi ním a vedlejším účastníkem (žalobcem) byla uzavřena v roce 1997 kupní smlouva. Z tohoto důvodu Městský soud odmítl námitku započtení vznesenou stěžovatelem.

Ústavní stížnost upozorňuje, že Městský soud v Praze, na základě jediné svědecké výpovědi, dospěl na rozdíl od obecného soudu prvého stupně ke zcela jinému právnímu závěru, žalobě proto v plném rozsahu vyhověl, a tím stěžovateli odňal možnost se proti tomuto nezákonnému postupu bránit. Stěžovatel totiž upozorňuje, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze není přípustné dovolání, a stěžovatel byl proto postupem tohoto soudu připraven o opravný prostředek. Tím došlo podle stěžovatele k porušení d (dále jen ""), y ČR a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále upozorňuje na porušení y, protože spor byl zahájen dne 23. dubna 1999 a pravomocně skončen byl teprve 19. května 2005 (a rozsudek byl doručen stěžovateli až dne 7. září 2005). Za více než šest let trvání sporu příslušenství podstatně převýšilo samotnou žalovanou částku.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z a násl.y, jakož i z y ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (y, y ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y, jakož i s y ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257, a ustálená judikatura).

Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí Městského soudu v Praze nevybočuje zu stanoveného rámce. Soud podrobně vyhodnotil všechny důkazy, zvážil proti sobě stojící tvrzení, provedl sám jeden důkaz, a rozhodl, že vedlejší účastník předložil pro svá tvrzení přesvědčivější důkazy než tak učinil stěžovatel. Na tomto postupu Ústavní soud nespatřuje nic protiústavního. Ústavní soud naopak upozorňuje, že odvolací soud postupoval plně v souladu s ust. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyložil, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V souladu s tímto ustanovením soud prvního stupně ze spisu neopisoval skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, ale naopak důkazy a přednesy účastníků hodnotil v jejich vzájemné souvislosti. Do závěru Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. Ze stejných důvodů nepřipadá v úvahu ani námitka porušení Úmluvy. Tím méně pak připadá v úvahu výtka o porušení základního práva podle y, podle něhož jsou si všichni účastníci v řízení rovni, neboť stěžovatel nepředkládá žádné skutečnosti, které by založily porušení tohoto základního práva.

Na místě nemůže být ani výtka stěžovatele, že Městský soud v Praze svým postupem odňal stěžovateli možnost opravného prostředku. Městský soud postupoval v souladu se zákonem, konkrétně s ust. a Ve svém rozhodnutí se vypořádal též s námitkami stěžovatele, který hodnotil důkaz provedený před Městským soudem jinak. Nic nehovoří pro názor, že by provádění důkazních prostředků odvolacím soudem bylo méně spolehlivé, než takovýto akt na straně soudu první instance, který je pouze přezkoumán odvolacím soudem. Navíc by zrušovací rozsudek, který zjevně ve své ústavní stížnosti stěžovatel preferuje, byl v rozporu se stěžovatelovou druhou výtkou proti postupu obecných soudů, kterou jsou průtahy v řízení. Případný zrušovací rozsudek by totiž jen přispěl k dalším průtahům v řízení, a tím i k dalšímu narůstání příslušenství, které přitom stěžovatel kritizuje.

Ústavní soud konečně odmítá stěžovatelův argument, že by průtahy v řízení samy o sobě zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (y), má důvodnost takovéto argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (viz např. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 8, str. 375 a násl.). Ústavní soud proto nemohl napadené rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, když stěžovatel samotný ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, které by byly přímo způsobeny průtahy v řízení nebo by s těmito průtahy bezprostředně souvisely, ani netvrdí.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. , ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro úplnost upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2005