Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 240/05

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele F. T, zastoupeného advokátem, Mgr. René Gemmelem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 25. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu v Brně.

Dle názoru stěžovatele mělo napadenými rozsudky obecných soudů dojít k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je mu garantován d.

II.

Stěžovatel, F. T., je občanem Konžské demokratické republiky, jenž dne 10. 1. 2003 podal žádost o udělení azylu v České republice, neboť svoji zemi opustil dne 16. 12. 2002 z důvodu obavy před pronásledováním za své politické přesvědčení. Správní orgány se zabývaly aktuální situací v Konžské demokratické republice a dospěly k závěru, že stěžovateli z důvodu příslušnosti ke Konžskému demokratickému sdružení nebezpečí již nehrozí, neboť toto se stalo jednou z vládních stran. Z uvedeného důvodu Ministerstvo vnitra ČR svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 2004, č.j. OAM-130/VL-10-HA08-2003, azyl neudělilo.

Proti uvedenému rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR podal stěžovatel opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, jenž dne 2. 3. 2004 požádal žalobce o sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve smyslu ustanovení , (dále jen ""), bylo o věci samé rozhodnuto bez jednání. Současně byl upozorněn, že souhlas bude udělen také tehdy, pokud do dvou týdnů od doručení výzvy nevyjádří žalobce svůj nesouhlas s takovýmto projednáním věci. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce na výzvu soudu nijak nereagoval, krajský soud svým rozhodnutím ze dne 27. 7. 2004, č.j. -19, žalobu po přezkoumání zamítl, a to bez nařízení jednání.

Na výše uvedené zamítavé rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě reagoval stěžovatel podáním kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, neboť měl za to, že v Konžské demokratické republice mu stále hrozí perzekuce jeho osoby. Dále namítal, že mu nebyl v řízení před krajským soudem ustanoven tlumočník. Dne 16. 2. 2005 Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím, č.j. -45, kasační stížnost zamítl.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. , a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. , napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod garantovaných y. Stěžovatel je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy mu měl být, obdobně jako ve správním řízení, ustanoven tlumočník. Kvůli jazykové bariéře se tak stěžovatel údajně nemohl seznámit s obsahem soudních rozhodnutí ani žádosti o udělení souhlasu k projednání věci dle

III.

Na výzvu Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, jenž ve svém přípise ze dne 10. 8. 2005 uvedl, že stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti v podstatě shodné důvody jako v kasační stížnosti, s nimiž se již vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž v dalším odkázal.

Krajský soud v Ostravě se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 19. 8. 2005. Dle jeho názoru nedošlo postupem krajského soudu k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu d. V řízení před krajským soudem údajně nevyšla najevo potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka, neboť žaloba byla sepsaná v českém jazyce a stěžovatel nedal krajskému soudu na vědomí, že český jazyk neovládá.

IV.

Jádrem projednávané ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda v předmětném případě došlo neustavením tlumočníka v soudním řízení k zásahu do práva na spravedlivý proces, jež je garantován y. Právo na tlumočníka v řízení před soudy pak vychází především z y.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podle y platí, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Toto ústavně zaručené právo je v zákonné rovině realizováno mimo jiné ustanovením , které obecné soudy s ohledem na ustanovení , přiměřeně aplikovaly. Dle ustanovení věta prvá ustanoví soud účastníku, jehož mateřštinou je jiný než český jazyk, tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka v řízení před krajským soudem nevyšla najevo, neboť žaloba byla sepsána v českém jazyce a stěžovatel vůči soudu neučinil žádné podání, z něhož by bylo zřejmé, že výzvě soudu nerozuměl.

Takto provedenou interpretaci neshledává Ústavní soud za vybočující z mezí ústavnosti. I Ústavní soud již ve své judikatuře konstatoval, že smyslem práva zakotveného v ustanovení y je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl touto skutečností znevýhodněn a po jazykové stránce rozuměl všemu podstatnému, co je v řízení řečeno. Právo na tlumočníka pro toho, kdo neovládá jazyk, v němž se vede jednání, vzniká za podmínek stanovenýchd; k těmto podmínkám náleží, že ten, v jehož prospěch má být tlumočník ustanoven, prohlásí, že jazyk, jímž se s ním v řízení (jednání) komunikuje, neovládá (d). Této ústavně stanovené podmínce nelze rozumět jinak, než že iniciativa k uplatnění uvažovaného práva přísluší tomu, kdo komunikujícímu jazyku nerozumí (k problematice tlumočníka srov. též např. usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, sp. zn. ).

Takto stanovenou podmínku stěžovatel nesplnil, neboť po obdržení soudní výzvy k odstranění vad podání zůstal procesně nečinný. Jak již v minulosti uvedl Ústavní soud (např. usnesení ), z výše uvedených právních předpisů neplyne jakákoli povinnost státu zajišťovat tlumočníka automaticky ve všech případech, ale uvedený krok je zásadně podmíněn jistou iniciativou na straně účastníka. Teprve v okamžiku, kdy účastník zjevně není schopen rovnocenné účasti na řízení, je povinností soudu účastníka o právu jednat v mateřském jazyce poučit a tlumočníka zajistit. Tato skutečnost však zcela zjevně v řízení najevo nevyšla. Obecným soudům nelze proto vytýkat porušení (nerespektování) práva, které v řízení před nimi nebylo uplatněno.

V souvislosti s výše uvedeným lze též odkázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. , v němž se Ústavní soud vyslovil, že "základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka ve smyslu d nelze rozšiřovat pomocí interpretace, resp. konkretizace d jako obecného ustanovení o spravedlivém řízení", a dále uvedl, že "základní právo garantované d nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak, to (ovšem) nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard".

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Závěry soudu jsou přitom výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. 11. 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu