Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 360/05

Ústavní soud rozhodl dne 13. října 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Janem Sykou, advokátem v Praze 1, Školská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005, sp. zn. , usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004, sp. zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005 ( ) - stěžovatel nesprávně uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ČR, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 ( ) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 ( )] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( y ČR, a d).

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2005 ( ) bylo ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2004 ( ), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. června 2004 ( ), jímž byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím na trestném činu pojistného podvodu [§ 10 odst. 1 písm. c), § 250a odst. 1 a 3 tr. zák.] a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou neúplná. Tvrdí, že se obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkami a zejména s dokumentací, podle které bylo promáčknutí přední části vozidla při druhé nehodě, kterou obecné soudy hodnotí jako neexistující, mělčí než při první nehodě. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Úvaha obecných soudů o generální prevenci se může projevit pouze v úvaze o trestu, nikterak nesmí zasáhnout do úvahy o vině. Skutečnost, že určitá trestná činnost se rozmáhá, nemůže být důkazem o vině ani nesmí ovlivnit hodnocení důkazů. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem, jeho zjištěním a jeho právním hodnocením. Na podporu svých tvrzení uvedl nálezy Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

,

. Stěžovatel navrhl zrušit rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. , který byl vyžádán Ústavním soudem k jeho

sp. zn.

, a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Odsuzující výrok obecných soudů je založen především na obsahu znaleckých posudků znalců Ing. K. z oboru silniční a městské dopravy, odvětví autoopravárenství, ceny a odhady motorových vozidel, Ing. D., znalce se zvláštní specifikací oceňování motorových vozidel, strojírenství a posuzování dopravních nehod a Ing. P. H. z oboru ekonomika a doprava. V dané věci byly provedeny i jiné důkazy. Znalci Ing. D. a Ing. K. byli slyšeni v hlavním líčení a stěžovatel i jeho obhájce jim mohli položit otázky k sporným částem jejich znaleckých posudků. Uvedené možnosti využili a znalci jim na jejich otázky řádně odpověděli. Ze spisu obecného soudu proto nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními, a nebyl ani zjištěn extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, což by bylo příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají. Obdobně jsou nedůvodná tvrzení stěžovatele, že by byla při úvaze o vině zohledňována generální prevence a že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami.

K tomu lze konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jak jsou vpředu označena, tedy vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy (především pak Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 4) v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily ( , tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Jinak řečeno popírá, že by se vytýkaného skutku dopustil. Svou povahou jsou tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Pokud jde o hodnocení důkazů, z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů ( tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti ( a y ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu (

,

,

) je nepřípadný z důvodu odlišných skutkových okolností, na jejichž základě byla tato rozhodnutí vydána.

Ústavní soud odkazuje i na své rozhodnutí ze dne 15. září 2005 (

), jímž byla ústavní stížnost spoluobviněného stěžovatele M. Š. (byl spolu se stěžovatelem stíhán ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. ), která byla podána z obdobných důvodů jako ústavní stížnost stěžovatele, Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2005