Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 412/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Gűttlera a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem Vysoké Mýto, Rokycanova 114, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2005 sp. zn. v části II. týkající se náhrady nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností, podanou včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], a co

do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 6 ], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozhodnutí obecného soudu citovanému v záhlaví v části II. jíž byla uložena povinnost žalobci nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 24.150,- Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - nepřiznal stěžovateli náklady řízení ve vyšší částce i přes to, že mu v řízení vznikly. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud pochybil, když zároveň nepřiznal stěžovateli náklady řízení vyúčtované již při prvním jednání před odvolacím soudem 11. února 2003 a náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel se domnívá, že takový výklad a aplikace § 151 s důrazem na odst. 2 zákona

č. , (dále jen ""), vybočuje z mezí ústavně konformního posouzení splnění předpokladů pro použití tohoto ustanovení, kdy obecný soud z úřední povinnosti měl stěžovateli náklady řízení přiznat dle zvláštních právních předpisů (v prvním i druhém odvolacím řízení). Náklady dovolacího řízení sice nebyly stěžovatelem výslovně účtovány, je však toho názoru, že bylo povinností soudu tyto náklady mu přiznat v souladu s výsledkem dovolacího řízení. Dále uvedl skutečnost, že v průběhu řízení se právní zástupce stěžovatele stal plátcem DPH (k 1. dubna 2005 v době před vyhlášením rozhodnutí) a zastává názor, že k přiznaným nákladům řízení mu náležela i částka za DPH, připustil že sporným se mu jeví jen první odvolací řízení.

Stěžovatel je proto toho názoru, že odvolací soud napadeným rozsudkem porušil

jeho ústavní právo uvedené v d (dále jen "") tím, že nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení v zákonné výši, upřel stěžovateli vlastnické právo k finanční částce, která by ho alespoň částečně odškodnila v souvislosti s vynaloženými náklady za více než 3 roky probíhající soudní řízení. Současně bylo porušeno právo na spravedlivý proces garantované y, neboť nezákonným rozhodnutím soudu, resp. nesprávným úředním postupem, nebyly stěžovateli nahrazeny náklady, které vynaložil ve skončeném soudním řízení a na které by při správném úředním postupu měl zákonný nárok. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek (výrok II.) v části, která se týká náhrady nákladů řízení.

Z obsahu ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí i ostatního spisového materiálu se podávají následující skutečnosti:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2005 (19 Co 34/2005-69) v části II. byla uložena povinnost žalobci nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 24.150,- Kč. Náhrada nákladů řízení byla úspěšnému stěžovateli přiznána podle jeho požadavků v rámci sazeb odměny za zastupování účastníka v občanském soudním řízení tj. v souladu s vyhl. č. a vyhl.

č. (, ). Citovaným rozsudkem napadeným ústavní stížností bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. dubna 2002 (-18), jímž byla zamítnuta žaloba úpadce Ing. Jaroslava Šmejkala, správce konkurzní podstaty úpadce Ing. J. P., podnikajícího

pod obchodním Jozef Pavlík - JP - SEVEN-EL, se sídlem v Poděbradech, nám. T.G.Masaryka 1130/III, o zaplacení částky 101.001,- Kč s příslušenstvím směřující proti stěžovateli. Z obsahu rozsudku nevyplývá, že by stěžovatel v rámci odvolacího řízení požadoval náhradu dalších vzniklých nákladů.

V předcházejícím dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne

24. listopadu 2004 (33 Oddo 679/2003-54), rozhodnutí odvolacího soudu [Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. února 2003 (19 Co247/2002-32)] k dovolání stěžovatele částečně odmítl a ve zbývající části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž by rozhodl o nákladech řízení.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal vyjádření účastníka řízení ( a ) Krajský soud v Hradci Králové.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové, předsedou senátu JUDr. Miroslavem Nyplem, CSc., (§ 30 odst. 3 zákona

o Ústavním soudu) a to tak, že odvolací soud nepovažuje ústavní stížnost

za důvodnou. Stěžovatel v odvolacím řízení požádal o přiznání nákladů řízení v nižší částce než jaká mu příslušela a soud jeho návrhu vyhověl. Ve věci stěžovatele se jednalo o civilní sporné řízení, které je mimo jiné ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že účastník rozhoduje, zda svoje právo uplatní a v jakém rozsahu. Účastník řízení je přesvědčen o tom, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele a proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnost zamítl, když současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona

o Ústavním soudu).

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (y ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci

sp. zn.

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, když v tomto případě je nárok stěžovatele jednoznačný. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu y (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne

1. listopadu 1999

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. února 2003

sp. zn.

, usnesení ze dne 14. dubna 2005

sp. zn.

, nepublikováno). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s y. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení

V daném případě se jednalo o sporné civilní řízení, které je ovládáno zásadou dispoziční, jejíž podstatou je, že účastníci rozhodují o tom, zda právo bude uplatněno

a v jakém rozsahu se tak stane. Výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na úspěchu účastníků ve věci dle ustanovení a 2 a návrhu účastníků. Napadaným rozhodnutím obecného soudu byla žalobci uložena povinnost k náhradě nákladů řízení úspěšnému stěžovateli, který však náhradu nákladů řízení ve vyšší částce nepožadoval Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá ( ), jakou úvahou byl obecný soud veden, na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci a proč byla stěžovateli přiznána právě požadovaná částka (, ). Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného y či právo vlastnit majetek y.

V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů

ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného a y, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení ].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné ( ).

V Brně dne 4. října 2005

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu