Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 634/04

Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl ve věci ústavní stížnosti EXIMO Trading, spol. s r. o., se sídlem Na Hačkách 598/5, Plzeň, právně zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem Slovanská 136, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.8. 2004, sp. zn. a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. , byla vedlejšímu účastníkovi řízení P. P. uložena povinnost zaplatit žalobci částku 32 000 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 16 000 Kč od 1. 2. 2000 do zaplacení a s 10% úrokem z prodlení z částky 16 000 od 1. 8. 2000 do zaplacení. Ve zbytku žaloby týkající se úroků ve výši 2 % z částek 16 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Současně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 1 280 Kč. Na základě odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni tak, že rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. týkající se částky 16 000 Kč potvrdil, v části týkající se dalších 16 000 Kč jej změnil tak, že se žaloba zamítá. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 27. 1. 2004.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výrokům II. a III., podal stěžovatel (žalobce) dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení (dále jen " "). Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné s tím, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalovaného dvěma samostatnými výroky. V odůvodnění usnesení dovolací soud uvedl, že výrokem I. byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v části týkající se 16 000 Kč. Výrokem II. byl změněn tak, že se žaloba týkající se dalších 16 000 Kč zamítá. V řízení o nároku obsahujícím dělitelné plnění tedy došlo k rozštěpení uplatněného práva na dva nároky a dovolatel brojí pouze proti měnícímu výroku napadeného rozsudku, ohledně něhož by mohlo být dovolání přípustné podle Bylo-li však tímto rozsudkem rozhodnuto o částce nepřevyšující 20 000 Kč, nelze dovodit přípustnost dovolání z ust. , neboť ust. to vylučuje. Usnesení Nejvyššího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 16. 9. 2004.

V ústavní stížnosti stěžovatel požaduje zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Plzni, tak usnesení Nejvyššího soudu. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, a stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v d, jakož i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný uplatnil námitku promlčení pouze proto, že stěžovatel v petitu své žaloby uvedl omylem, že požaduje zaplacení dlužného nájemného za druhé pololetí roku 1999 a první pololetí roku 2000, ačkoliv měl v úmyslu žalovat nezaplacené nájemné za první a druhé pololetí roku 2000. V petitu však uvedl, že požaduje příslušenství z částky 16 000 Kč za období od 1. 2. 2000 do zaplacení a z částky 16 000 Kč od 1. 8. 2000 do zaplacení. Soudy se však tímto rozporem v žalobě vůbec nezabývaly a stěžovatele nepoučily o vadě podání dle Tím podle jeho přesvědčení zatížily řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Podle ustanovení § 72 odst. 4 cit. zákona pak platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

V daném případě sice byl mimořádný opravný prostředek Nejvyšším soudem odmítnut jako nepřípustný, avšak nikoli z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ), ale proto, že jej nepřipouští samotný . Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení ve věci samé upravuje V odst. 2 však stanoví výjimku, že dovolání není podle odst. 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případech uvedených v není tedy dovolání přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v byly jinak splněny.

Ústavní soud ve smyslu výše cit. ustanovení přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné a dospěl k závěru, že je zcela v souladu s příslušnými ustanoveními a že jím nebylo porušeno stěžovatelem namítané ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Z tohoto důvodu by se měla lhůta pro podání ústavní stížnosti počítat od doručení usnesení odvolacího, tj. Krajského soudu v Plzni, nikoli od doručení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2005.

Ústavní soud však z napadeného rozsudku krajského soudu zjistil, že soud v poučení nesprávně uvedl, že proti tomuto rozsudku je dovolání k Nejvyššímu soudu přípustné.

Vzhledem k této skutečnosti tak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost jako opožděnou, neboť jako orgán ochrany ústavnosti nemůže přičítat k tíži stěžovatele nesprávné poučení obecného soudu o přípustnosti dovolání. Proto se Ústavní soud zabýval i námitkou stěžovatele týkající se poučovací povinnosti soudu podle a z tohoto hlediska přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. .

Podle ustanovení § 43 odst. 1 vyzve předseda senátu účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podání je nesprávné i tehdy, jestliže sice obsahuje přesné, určité a srozumitelné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor [(např. tehdy, nevychází-li žalobní petit z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v podání neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o žalobním petitu rozhodnuto) viz. Bureš, Drápal, Mazanec, , komentář, 5. vydání]. Poučovací povinnost podle věty druhé však nelze vykládat tak, že by soud mohl účastníky poučovat o hmotném právu, neboť pak by již nešlo o odstranění vad podání, které brání projednání a rozhodnutí věci, nýbrž o návod, jak by měl účastník postupovat, aby byl ve věci úspěšný. Takový postup by byl v rozporu s rovným postavením účastníků v občanském soudním řízení. V daném případě soud I. stupně vydal ve věci platební rozkaz odpovídající petitu žaloby, tj. uložil povinnost žalovanému zaplatit stěžovateli pohledávku v celkové výši 32 000 Kč, a to s 10 % úrokem od 1. 2. 2000 do zaplacení z částky 16 000 Kč a s 10 % úrokem od 1. 8. 2000 do zaplacení z částky 16 000 Kč. Protože žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, bylo k projednání a rozhodnutí ve věci nařízeno jednání. Jednání se konalo dne 12. 5. 2003 v nepřítomnosti žalovaného a téhož dne byl vyhlášen rozsudek, který opět vycházel z petitu žaloby. Až v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně uplatnil žalovaný námitku promlčení nároku za druhé pololetí roku 1999. Odvolací soud odvolání poslal stěžovateli k vyjádření, ten se však nevyjádřil. Při jednání dne 16. 12. 2003 se stěžovatel k námitce promlčení rovněž nevyjádřil.

Odvolací soud námitku promlčení projednal, neboť námitku promlčení lze vznést kdykoli za řízení, a to až do jeho pravomocného skončení (viz rozhodnutí NS ČR Jc 213/2003 ) s tím omezením, že v režimu tzv. neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení, jen není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů ( , ). V daném případě vycházel odvolací soud ze smlouvy o pronájmu stavební parcely č. 21 s bývalou dílnou ze dne 4. 6. 1997, předloženou žalobcem. Zde byla lhůta splatnosti nájemného stanovena tak, že nájemné je splatné pololetně, a to vždy nejpozději do 30. 7. daného roku a do 30. 1. daného roku. Námitku stěžovatele týkající se porušení ustanovení nelze za dané situace přijmout. Žaloba na zaplacení částky 32 000 Kč z titulu nájemného je sepsána velmi stručně, a rozpor mezi tvrzenými skutečnostmi a petitem žaloby by soud mohl zjistit pouze v případě, že by přezkoumal způsob placení nájemného uvedený ve smlouvě. Takový postup soudu však ve fázi přípravy řízení možný není a mohl by být kvalifikován jako porušení rovnosti stran řízení.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a jako takový jej odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení .

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková

Ref.

Doručit do vlastních rukou

- advokát stěžovatele 2x

- Krajský soud v Plzni

- Nejvyšší soud ČR

Vrátit spis Okresnímu soudu Plzeň-jih

přílohy nechat ve spisu

založit