Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 777/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L.M., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2004, čj. - 183, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud").

Stěžovatel v roce 1977 emigroval z tehdejší ČSSR do Š. a v roce 1978 vydal Obvodní soud pro Prahu 2 mj. rozsudek o propadnutí stěžovatelova majetku - 1/6 nemovitostí, v ústavní stížnosti blíže specifikovaných. Tento spoluvlastnický podíl byl později prodán stěžovatelově sestře L.S. Po návratu z emigrace stěžovatel vyzval svou sestru, ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, k vydání uvedené 1/6 nemovitostí, protože tento podíl na nemovitostech od státu nabyla, podle jeho názoru, protiprávním zvýhodněním a tím, že se aktivně podílela na jeho trestním stíhání. Soudy obou stupňů některé jím navrhované důkazy neprovedly. Důkazy pak hodnotily v rozporu s ustanovením . Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR považuje stěžovatel za rozporné s , protože rozhodnutí obecných soudů měla po právní stránce zásadní význam. Stěžovatel je toho názoru, že bylo porušeno jeho vlastnické právo zaručené d (dále jen " ") a právo zakotvené v hlavě páté y domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

V souladu s ustanovením , 4 bylo vyžádáno vyjádření účastníků řízení.

Městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, obsah spisu a především na usnesení Nejvyššího soudu ČR a dovodil, že ústavní práva stěžovatele nebyla porušena.

Nejvyšší soud ČR uvedl, že v daném případě šlo o dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR zkoumal, ve smyslu a odst. 3 , zda v rozhodnutí byla řešena právní otázka, která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo právní otázka, jež by byla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem, popř. právní otázka, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Žádný z těchto zákonných předpokladů shledán nebyl, proto nebylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam.

Ze spisu sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo zjištěno, že rozsudkem ze dne 12. 9. 1997 obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalované L.S. uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci. Obvodní soud konstatoval, že ideální 1/6 předmětných nemovitostí připadla státu podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. 2 7 180/78 (správně: ), kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin opuštění republiky k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Stěžovatel byl, usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 10. 1990, sp. zn. 1 Rt 118/90, rehabilitován podle Ve lhůtě dané zákonem vyzval žalovanou k vydání ideální 1/6 předmětných nemovitostí, které dříve vlastnil a jež žalovaná od státu odkoupila v roce 1981. Protože žalovaná výzvě nevyhověla, obrátil se na obvodní soud, který jeho žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že žalovaná není, ve smyslu , povinnou osobou.

Městský soud rozsudkem ze dne 18. 3 1998, sp. zn. , rozsudek obvodního soudu potvrdil s odůvodněním, že bylo spolehlivě doloženo, že na straně žalované k protiprávnímu zvýhodnění nedošlo. Stejně tak nebylo doloženo, že by žalovaná získala předmětnou část nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud proto považoval za nadbytečné doplňovat řízení výslechem sestry účastníků M.R. a připojením spisů MP.

Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu ústavní stížností, které Ústavní soud vyhověl nálezem ze dne 11. 7. 2001,

sp. zn.

. V nálezu konstatoval, že v souzené věci nelze - z doposud provedeného dokazování - zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a dokazování v naznačeném směru doplnit.

Městský soud usnesením ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. , zrušil rozsudek Obvodního soudu ze dne 12. 9. 1997, čj. - 39, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu řízení žalovaná L.S. dne 27. 8. 1999 zemřela, její dědičkou se stala L.L., takže Obvodní soud usnesením ze dne 26. 2. 2002, čj. - 91, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno s L.L. Obvodní soud poté rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, čj. - 138, opět žalobu stěžovatele zamítl. Neshledal, že by nabyvatelka L.S. (právní předchůdkyně L.L.) získala spoluvlastnický podíl na nemovitostech kupní smlouvou uzavřenou s OB, ze dne 18. 3. 1981, v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Podle výsledků znaleckého posudku ze dne 21. 10. 2002 vzal obvodní soud za prokázáno, že L.S. zaplacená kupní cena 16 141,-- Kč (za jednu ideální šestinu nemovitostí) odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a tento díl nemovitostí nezískala na základě protiprávního zvýhodnění, nýbrž jí byl nabídnut ke koupi, protože v nemovitosti bydlela. Nebylo také prokázáno, že by se L.S. nějakým způsobem podílela na trestním stíhání žalobce pro jeho odchod do ciziny.

O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl městský soud potvrzujícím rozsudkem ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. . Doplnil dokazování výslechem svědkyně M.R., ale ani po tomto doplnění nedospěl k jinému závěru na projednávanou právní věc než soud obvodní, tj. že původní žalovaná L.S. nezískala spoluvlastnický podíl, patřící původně stěžovateli, v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.

Dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 9. 2004, čj. - 183, jako nepřípustné.

Ústavní soud po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů ( , y ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález

sp. zn.

in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté y ( y ČR).

Stěžovatel ve stížnosti polemizuje se závěrem Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů v jeho věci měla po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR podrobně, pečlivě a srozumitelně rozebral, jaké předpoklady je nutné splnit, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a tyto předpoklady aplikoval na konkrétní projednávaný případ. V tomto postupu neshledává Ústavní soud znaky ústavně nekonformní interpretace a aplikace podústavního práva, a tedy zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Stěžovatel obecným soudům prvního a druhého stupně vytkl, že některé důkazy neprovedly, ale své tvrzení dostatečně nekonkretizoval. Ústavní soud připomíná, že ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, nálezu

sp. zn.

, konstatoval, že z doposud provedeného dokazování nelze zcela bezpečně usoudit na skutkový stav, s nímž by byly závěry obecných soudů zcela v souladu. Proto je z hlediska principu spravedlivého procesu nutné vzniklou protiústavní důkazní mezeru vyloučit a doplnit dokazování - především stěžovatelem v řízení navrhovaným výslechem svědkyně M.R. a příslušným spisovým materiálem orgánů činných v trestním řízení.

Obvodní soud tento výslovný pokyn, obsažený v nálezu Ústavního soudu, nerespektoval a svědkyni M.R. nevyslechl (viz str. 6 rozsudku Obvodního soudu ze dne 23. 1. 2003, čj. - 138). Jeho pochybení napravil odvolací soud. K blíže neodůvodněné námitce o neprovedení některých důkazů Ústavní soud zjistil, že při srovnání důkazních návrhů stěžovatele (čl. 79 - čl. 81 spisu) a protokolu o jednání před obvodním soudem (zejména čl. 101 a násl. spisu) a městským soudem (čl. 159) došlo k provedení téměř všech navrhovaných důkazů (především spisy SB, MP a Obvodního soudu pro Prahu 2), s výjimkou výslechu L.L., jehož relevanci pro bezpečné zjištění skutkového stavu však Ústavní soud v daném případě neshledává. Jinými slovy řečeno, obecné soudy, v řízení proběhlém po vydání zrušovacího nálezu

sp. zn.

, splnily pokyny v nálezu obsažené. Důkazní řízení bylo podle Ústavního soudu vedeno ústavně konformně i s přihlédnutím k novější judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257; či

sp. zn.

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 153; ). Ani v tomto směru tedy Ústavní soud neshledává porušení stěžovatelem namítaných základních ústavně zaručených práv.

K namítanému porušení čl. 11 stačí odkázat na předcházející nález Ústavního soudu

sp. zn.

a odůvodnění obsažené na str. 8. Závěr zde obsažený nelze zpochybnit ani s odkazem na nejnovější judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí M. proti České republice z r. 2001, D.F.W. proti České republice z r. 2003), vztahující se k tzv. legitimnímu očekávání. Zde se jedná o odlišný případ než ve věcech

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 259) nebo

sp. zn.

(Sbírka nálezů a usnesení sv. 34, str. 129), v nichž Ústavní soud zkoumal zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů v řízeních před obecnými soudy, ve kterých byly projednávány jejich nároky vyplývající z restitučních předpisů.

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízeních před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu