Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
50649.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 37/05
Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. P.,zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK Havlíčkova 12, 737 01 Český Těšín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2004, č.j. 4 To 700/2003 -205, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2004, č.j. 3 Tdo 1183/2004 -230, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ") domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Obecným soudům vytýká, že se nezabývaly jeho obhajobou, přičemž především z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě není patrno, jak se s ní soud vypořádal. Odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 3. 10. 2003, čj. 20 T 206/2002 -178, ve výroku o vině, když převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Pokud by však odvolací soud vzal skutečně v úvahu provedené důkazy, zejména výpovědi svědků, a vypořádal by se s námitkami stěžovatele, nemohl by rozhodnout jinak, než zprostit stěžovatele obžaloby. Nejvyšší soud ČR pak dle stěžovatelova názoru pochybil v tom, že dovolání odmítl s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, přestože dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl dán.
Ze spisu Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 20 T 206/2002 , Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 3. 10. 2003, čj. 20 T 206/2002 -178, uznal stěžovatele pro skutek ve výroku rozsudku uvedený vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let. Stěžovateli byl dále uložen trest propadnutí věci, (osobního motorového vozidla VW Golf, SPZ KIR 54-44), omezení spočívající v povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil a povinnost k náhradě škody poškozenému D. G. ve výši 400 tisíc Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o uložení trestu propadnutí věci; v ostatních výrocích zůstal rozsudek nezměněn. Odvolací soud potvrdil, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav a jednání stěžovatele adekvátně po právní stránce kvalifikoval. Závěr o vině stěžovatele byl opřen o svědeckou výpověď poškozeného G. podporovanou svědkyní R. B.; soud hodnotil rovněž výpovědi svědků B. K., R. K., Z. V. a D. K., jakož i další skutečnosti, které se upínaly k věrohodnosti poškozeného, přičemž vzal v úvahu, že stěžovatel trestné jednání kladené mu za vinu popřel. Krajský soud v Ostravě potvrdil, že stěžovatel, který si částku 400 000,- Kč svěřenou mu za prodej vozu poškozeného G. ponechal pro vlastní potřebu, bylo správně kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry a zjištěné pochybení při uložení trestu propadnutí věci napravil zrušením tohoto výroku.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl s odůvodněním, že uplatněné námitky neodpovídaly dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani žádnému jinému, neboť podaným mimořádným prostředkem se stěžovatel domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, Ústavní soud vyšel z limitů, které zaujal ve své předchozí rozhodovací praxi. Podle právního názoru Ústavního soudu (usnesení
sp. zn. I.ÚS 412/02
ze dne 9. 4. 2003) může Ústavní soud při přezkumu takového rozhodnutí přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a čl. 90 Ústav y nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu ČR v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.
Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud vyslovil v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 564/02
(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem ČR, dle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud ČR musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud ČR zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval věci náležitou pozornost. Závěr o postupu podle § 265i odst. 1 písm. b) ve spojení s § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu Nejvyšší soud ČR přiměřeně odůvodnil, přičemž nevybočil ani z rámce ústavně konformní interpretace uvedených ustanovení jednoduchého práva, jak tato byla rozvedena v judikatuře Ústavního soudu. Charakter argumentace použité stěžovatelem v dovolání neodůvodňuje závěr, že jeho námitky měly hmotně právní charakter, takže důvod ke kasačnímu nálezu (jako např. ve věci
sp. zn. IV.ÚS 565/02
, ÚS, sv. 31, č. 113) Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud konstatoval, že ústavně právní argumentace stěžovatele, byť opřená o čl. 36 odst. 1 Listin y, směřuje proti provedenému důkaznímu řízení a koncentruje se do polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, však představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu rozlišuje v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů. První skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace o něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a proto musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (srov. např.
sp. zn. IV. ÚS 135/99
,
,
,
, a další). Druhou skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např.
sp. zn. III.ÚS 150/93
,
,
IV.ÚS 185/96
,
,
, a další). Konečně třetí skupinou případů vad důkazního řízení tvoří případy, kdy z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu v vykonanými důkazy (srov. např.
sp. zn. III.ÚS 84/94
,
, a další).
V projednávané věci ústavně právní pochybení shora naznačená Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Ostravě neshledal. Z odůvodnění jeho rozsudku je evidentní, že soud neměl pochybnosti o vině stěžovatele, naopak měl za to, že trestná činnost stěžovatele byla plně prokázána svědeckou výpovědí poškozeného D. G., o kterou Okresní soud v Novém Jičíně a Krajský soud v Ostravě opřely svá rozhodnutí. V souvislosti s výpovědí poškozeného Krajský soud v Ostravě nepominul, že poškozený přiznal padělání podpisu V. N. na kupní smlouvě, tuto skutečnost vzal v úvahu v kontextu celé výpovědi poškozeného a poté odůvodnil, proč ji považuje za neschopnou ovlivnit obecnou věrohodnost poškozeného. Okresní soud v Novém Jičíně i Krajský soud v Ostravě hodnotily i další důkazy, na základě nichž usoudily, že obhajoba stěžovatele byla jednoznačně vyvrácena.
Požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí trestním řádem se v ústavní rovině promítají v kautelách čl. 36 odst. 1 Listin y. V projednávané věci má Ústavní soud za to, že Krajský soud v Ostravě svým povinnostem v tomto směru dostál, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí je plně přezkoumatelné bez stop libovůle. Skutečnost, že stěžovatel zastává ve věci názor odlišný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost jeho tvrzení o důvodnosti ústavně právní argumentace upínající se k právu na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. září 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu