Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 727/04

Ústavní soud rozhodl dne 29. září 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. prosince 2004, která byla i jinak podána v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel ve své trestní věci odsuzující rozhodnutí obecných soudů [rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004 ( ) a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 ( )] a tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v , 2, , , 2 a d.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2004 ( ), ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2004 ( ), byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu vraždy [§ 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném do 31. 8. 1995] pro skutek spočívající v tom, že dne 10. března 1995 v M., v klenotnickém obchodě, společně s F.M., odsouzeným v samostatném řízení, v úmyslu odcizit vystavené zboží a finanční hotovost, a v úmyslu usmrtit, zasáhl výstřelem z pistole majitele obchodu poškozeného D.T., kterému způsobil průstřel hlavy, přičemž poškozený byl v důsledku střelného poranění hlavy bezprostředně ohrožen na životě. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13,5 roku ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2005 ( ) odmítnuto, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.].

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že jeho prvnímu výslechu nebyl přítomen obhájce, výpověď nedůležitějšího (korunního) svědka F.M. byla učiněna podle německého trestního řádu, který pohlíží odchylně na účast obhájce u policejního výslechu, a rovněž připomíná i to, že podle německého práva nemá svědek možnost odmítnout výpověď. Stěžovatel dále poukazuje na průtahy v řízení, na to, že byl souzen nesprávným soudem (Krajským soudem v Praze), neboť se nezdržoval ve SK, a nemohl se vyjádřit k prováděným důkazům, když výslechy svědků byly prováděny ve SRN. Obhájce při výslechu ve SRN neměl stejná práva jako v České republice. Výslechy svědků po osmi letech nemohou mít důkazní hodnotu. Nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžovatel uzavírá, že se daného skutku nedopustil, uvádí, že trvá na ústním jednání před Ústavním soudem, a navrhuje zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.) proto nebylo shledáno. Rovněž z něj nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.

Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily ( , tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti tvrzení, která vznesl v obdobném rozsahu v řízení před obecnými soudy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze) se podává, že tyto soudy se těmito tvrzeními stěžovatele řádně zabývaly a v souladu se zákonem v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly (§ 125 odst. 1 tr. ř.), a to natolik, že jim nelze pod aspektem ochrany ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelem tvrzené procesní vady nebyly zjištěny ani z připojeného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. . Z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. března 2004 (čl. 1590 až 1593) vyplývá, že byly přečteny svědecké výpovědi svědků R.B., M.E., A.B.H., R.R., J.Z. K přečtení těchto svědeckých výpovědí neměl stěžovatel připomínky, stejně jako k přečtení výpovědí svědků D.T. a I.T. (čl. 1595). Po přečtení těchto výpovědí obhájce stěžovatele i státní zástupce uvedli, že nemají další návrhy na doplnění dokazování, proto bylo dokazování prohlášeno za skončené (čl. 1596). Výslechu těchto svědků v N. byla přítomna obhájkyně stěžovatele, která i svědkům kladla otázky. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze na stěžovatelem tvrzené odlišné procesní aspekty při výpovědi svědka v N. a v České republice, neboť co do obsahové stránky byli svědci (tedy i svědek M.) poučeni tak, jak to vyžaduje český trestní řád. Podle protokolu o výslechu sepsaného Okresním soudem Praha - východ ze dne 30. dubna 1997 (čl. 9) při výslechu stěžovatel uvedl, že požádal, aby byl obhájce dr. H. přítomen u jeho výslechu, výslech u vyšetřovatele byl pak uskutečněn za přítomnosti obhájce (čl. 102 a 103). Ani toto tvrzení stěžovatele není tedy důvodné.

Nelze tedy než uzavřít, že ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. nevyplývá, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2005