Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 116/05

Ústavní soud rozhodl dne 15. září 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ve věci trestního oznámení stěžovatelky ze dne 10. 4. 2000, 19. 5. 2000 a 29. 6. 2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti ze dne 1. 3. 2005, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne následujícího, stěžovatelka tvrdila, že postupem shora uvedených orgánů činných v trestním řízení ve věci jí podaných trestních oznámení ze dne 10. 4. 2000, 19. 5. 2000 a 29. 6. 2004 na J. H., příp. také na Ing. O. H. a M. P., členy 3H družstva, pro podezření ze spáchání trestného činu podle § 238, příp. § 249a trestního zákona, a dále trestního oznámení ze dne 29. 6. 2004 na orgány činné v trestním řízení v této věci pro podezření ze spáchání trestného činu podle , trestního zákona, bylo porušeno její právo na nedotknutelnost obydlí dle d (dále jen " "), právo na soudní a jinou právní ochranu dle y a také právo, aby její věc byla projednána bez zbytečných průtahů dle y.

Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka podala trestní oznámení na základě skutečnosti, že výše uvedené družstvo jako pronajímatel, resp. jeho člen J. H. dal dne 10. 4. 2000 stavební firmě příkaz k prokopání se do bytu, jehož nájemkyní byla stěžovatelka, s touto činností bylo započato, avšak dalšímu prokopávání zabránil příjezd policie. Ta však dle stěžovatelky na základě zásahu Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou věc posoudila jako přestupek. Dne 19. 5. 2000 podala opakované trestní oznámení, to však bylo usnesením Policie ČR ze dne 5. 8. 2000, čj. ORJN-677/JN-TČ-2000, odloženo, následně podaná stížnost byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 12. 9. 2000, čj. -11, zamítnuta. Stěžovatelka se poté obrátila na Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, to však proti postupu okresního státního zastupitelství žádné výhrady nemělo. Proto se obrátila i na Vrchní státní zastupitelství v Praze, které shledalo její podnět důvodným. Přesto však Policie ČR usnesením ze dne 11. 2. 2002,

ČTS: ORJN-677/JN-Tč-2000, věc odložila, Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou toto rozhodnutí usnesením ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. , zrušilo a současně samo rozhodlo o odložení. Stěžovatelka toto usnesení napadla stížností, kterou však Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako nedůvodnou usnesením ze dne 11. 6. 2002, čj. 4 KZn 62/2002-2, zamítlo, poté se bezúspěšně stěžovatelka obrátila na Vrchní státní zastupitelství v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství a Ministerstvo spravedlnosti ČR. Stěžovatelka rovněž podala opětovné trestní oznámení, jakož i již zmíněné trestní oznámení na orgány činné v trestním řízení. Okresní státní zastupitelství v Jablonci nad Nisou stěžovatelce dopisem ze dne 10. 9. 2004 sdělilo, že její opakované podněty již nebudou přezkoumávány a o jejich přijetí a o odložení že nebude vyrozumívána, v podstatě totéž jí dopisem 23. 12. 2004 sdělilo i Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá toho, aby Ústavní soud v záhlaví uvedeným orgánům zakázal pokračovat v porušování jejích ústavně zaručených práv dle a y odmítáním objasňovat trestnou činnost dle jejího trestního oznámení a dále aby jim zakázal pokračovat v porušování práv stěžovatelky dle y a y nerozhodnutím o trestním oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu dle a trestního zákona.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ( , 2 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ").

Úvodem nutno poznamenat, že z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka fakticky brojí proti usnesení Policie ČR, obvodního oddělení, Jablonec nad Nisou, ze dne 11. 2. 2002, ČTS: ORJN-677/JN-TČ-2000, kterým byla podle § 159a odst. 1 věc odložena, resp. proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. , jímž bylo uvedené rozhodnutí policejního orgánu jako nezákonné a neodůvodněné zrušeno a věc (definitivně) odložena. Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V daném případě takovým prostředkem byla stížnost, o níž rozhodlo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 11. 6. 2002, čj. 4 KZn 62/2002-2. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno nejpozději dne 18. 6. 2002, přičemž ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 1. 3. 2005, je nepochybné, že jde o návrh, který byl podán po zákonem stanovené lhůtě.

I kdyby Ústavní soud částečně odhlédl od obsahové stránky věci a připustil, že orgány činné v trestním řízení dosud řádně nerozhodly o trestním oznámení stěžovatelky na orgány činné v trestním řízení pro podezření ze spáchání trestných činů podle § 158 a § 158 trestního zákona, ani v takovém případě by nebylo možno ústavní stížnost projednat z věcného hlediska z důvodu, že by šlo o zjevně neopodstatněný návrh.

Jak totiž opakovaně Ústavní soud uvádí, charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (viz např. usnesení ze dne 26. 2. 1997,

sp. zn.

; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, usn. č. 5). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení ze dne 8. 4. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, usn. č. 29). Z toho je patrné, že ústavně zaručená základní práva a svobody z principu předmětným postupem dotčeny být nemohou. Nutno dodat, že orgány činné v trestním řízení se porušení základního práva, resp. základní svobody ve smyslu y nemohly dopustit, neboť to nebyly ony, kdo zasáhl do obydlí stěžovatelky, naopak policejní orgán stěžovatelce, jak sama uvádí, prvotní ochranu poskytl. Poté stěžovatelka měla možnost se ochrany svých práv domáhat soudní cestou (eventuálně i předtím, a to cestou předběžného opatření), přičemž teprve v souvislosti s tímto postupem by bylo možno uvažovat o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky ve smyslu a y.

Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení a odst. 2 písm. a) odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2005