Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 316/05

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Pavla Rychetského a Jiřího Muchy, v právní věci stěžovatele P. O., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem AK Svejkovský, Kabelková v.o.s., Kamenická 1, Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2005 sp. zn. v části týkající se náhrady nákladů řízení (druhý a čtvrtý odstavec výroku II.) a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2004 sp. zn. (výrok VI.), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ""), a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [, , , odst. 6 ], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2005 č. j. -251 v části týkající se náhrady nákladů řízení (druhý a čtvrtý odstavec výroku II.) a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2004 sp. zn. (výrok VI.). Stěžovatel se žalobou o ochranu osobnosti domáhal proti žalovanému 1) V. R. a žalovanému 2) Děti Země - Plzeň uveřejnění omluvy a náhrady nemajetkové újmy v částce 200.000,- Kč na prvém účastníkovi a 500.000,- Kč na druhém účastníkovi.

Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, že výše označenými rozhodnutími o nákladech řízení došlo k porušení jeho základního práva zaručeného a d (dále jen ""), když v rozporu s ust. a ust. , (dále jen ), obecné soudy nepřiznaly stěžovateli náhradu nákladů řízení v plné výši dle vyhl. č. a náhradu zaplaceného soudního poplatku v plné výši (21.000,- Kč), když nevzaly v úvahu doměření soudního poplatku z důvodu změny petitu. Toto své rozhodnutí navíc obecný soud dostatečně nezdůvodnil, čímž porušil základní procesní pravidla občanského soudního řízení.

Stěžovatel dále argumentoval judikaturou Ústavního soudu rozhodnutím

sp. zn.

a tvrdil, že v postupu obecného soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Je toho názoru, že pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není dostačující. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil ty výroky rozsudku, které se týkají nepřiznání náhrady nákladů řízení.

Ústavní soud následně vyzval ( a , 2 ) Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze, jako účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Plzni se vyjádřil předsedkyní senátu JUDr. Miloslavou Novákovou ( ), odkázal na důvody uvedené v napadeném rozhodnutí, výrok VI., kterým byla druhému žalovanému uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení v částce 22.500,- Kč, přičemž tato částka sestávala ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.000,- Kč a z paušální odměny advokáta 12.500,- Kč, do doby vyhlášení rozsudku jiné náklady stěžovateli nevznikly. Následně usnesením ze dne 25. srpna 2004 č. j. -221 byl stěžovateli vyměřen soudní poplatek 18.000,- Kč (uhrazen dne 29. září 2004) z rozšířeného žalobního návrhu. Z obsahu spisu nevyplývá, že by stěžovatel v rámci odvolacího řízení požadoval náhradu dalších vzniklých nákladů. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost proti výroku VI. napadeného rozsudku byla zamítnuta.

Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Vrchní soud v Praze předsedkyní senátu JUDr. Ludmilou Říhovou ( ), a to tak, že odvolací soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že postupoval v rozporu s y a odepřel stěžovateli právo na spravedlivý proces, a že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je nepřezkoumatelné, setrvává na svých právních závěrech a v podrobnostech odkazuje na str. 4 a 5 odůvodnění svého rozsudku. Zdůraznil, že stěžovatel byl úspěšný jen k druhému žalovanému co do omluvy a pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, byla požadovaná částka 500.000,- Kč uznaná jako nadhodnocená, proto druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 50.000,- Kč. Dále účastník řízení vyslovil názor, že stěžovatel v žalobě uplatnil neúměrně vysokou částku nemajetkové újmy, a nelze klást k tíži žalovaného, aby hradil stěžovateli zaplacený soudní poplatek v plné výši. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (y ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci

sp. zn.

). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci

sp. zn.

, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne 1. listopadu 1999

sp. zn.

, usnesení ze dne 4. února 2003

sp. zn.

, usnesení ze dne 14. dubna 2005

sp. zn.

, nepublikováno). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s y. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení

V daném případě se jednalo o sporné řízení (o ochranu osobnosti), kdy je výrok o náhradě nákladů řízení závislý na úspěchu účastníků ve věci dle ustanovení a 2 ; eventuálně tam, kde jde o posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích se rozhoduje dle ustanovení Účastník má právo pouze na náhradu účelně vynaložených nákladů dle Stěžovatel žalobou o ochranu osobnosti se domáhal proti dvěma žalovaným, kteří neměli postavení nerozlučných společníků, omluvy a náhrady nemajetkové újmy. Ve vztahu k prvnímu žalovanému se domáhal částky ve výši 200.000,- Kč a k druhému žalovanému ve výši 500.000,- Kč. Vzhledem k výsledku řízení, kdy žaloba vůči prvnímu žalovanému byla zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, tedy stěžovatel byl zcela neúspěšný a žalovaný měl právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel byl úspěšný jen v žalobě k druhému žalovanému co do omluvy a pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, požadovaná částka 500.000,- Kč byla uznaná jako nadhodnocená a druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 50.000,- Kč. Dále účastník řízení vyslovil svůj názor, že stěžovatel v žalobě uplatnil neúměrně vysokou částku a nelze klást k tíži žalovaného, aby hradil stěžovateli zaplacený soudní poplatek z neúčelně vynaložených nákladů ( ). Odvolací soud podle vzhledem ke změně rozsudku rozhodoval i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Náklady řízení, které žalobci vznikly, činí odměnu za zastupování dle vyhl. č. před soudy obou stupňů 12.500,- Kč, výše odměny není závislá na počtu žalovaných, náhradu hotových výdajů dle vyhl. č. a zaplacené soudní poplatky dle

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá ( ), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného y. Podle Ústavního soudu se v argumentaci odvolacího soudu rovněž odráží, byť nikoliv explicitně, také úvaha soudu o tom, jakým způsobem by se eventuální přiznání náhrady nákladů řízení nepřípustně a nespravedlivě dotýkalo právní sféry vedlejšího účastníka. Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli za situace, kdy stěžovatel požadoval nedůvodně vysokou částku jako nemajetkovou újmu, z níž zaplatil soudní poplatek a žalovaný by byl zavázán k úhradě celého stěžovatelem zaplaceného soudního poplatku, nelze klást k tíži žalovaného, což by bylo ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi zjevně nespravedlivé. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelů rozhodnutím Ústavního soudu

sp. zn.

není případná.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného y, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné ( ).

V Brně dne 24. srpna 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu