Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 43/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti University Karlovy v Praze, se sídlem v Praze, Ovocný trh č. 5, zastoupené JUDr. I. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2003, č.j. -200 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 7. 2002, č.j. -146,

takto:

Ústavní stížnosti se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení , a d a y ČR, domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla uznána povinnou vydat žalobcům v rozhodnutí specifikované nemovitosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala v projednávané věci rovněž dovolání, o kterém nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 15. 7. 2004 přerušil, v řízení pak pokračoval po obdržení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2004, č.j. -266.

Ústavní soud nejdříve posuzoval ústavní stížnost z hlediska možnosti jejího meritorního projednání, přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ústavní stížností ze dne 19. 1. 2004 napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2003, č.j. -200 a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 31. 7. 2002, č.j. -146. V ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, zejména poukazuje na nedostatky v dokazování, procesní pochybení, nepřesnost a nevykonatelnost žalobního petitu a absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí. Vyslovuje přesvědčení, že soudy rozhodly v rozporu se , neboť žalobkyně nikdy netvrdila a neprokázala skutečnosti vymezené tímto zákonem, umožňující vydání věci. Dne 7. 10. 2004 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatelky, ve kterém žádá o pokračování v přerušeném řízení s tím, že Nejvyšší soud již ve věci rozhodl, a to tak, že se dovolání zamítá. V tomto podání opětovně žádá, aby Ústavní soud pro rozpory ve skutkových tvrzeních a chybějící se vypořádání se skutkovým a právním stavem věci napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Nejvyšší soud, který shledal dovolání přípustným dle ust. , neboť směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, jej rozsudkem ze dne 20. 8. 2004, č.j. -268, zamítl jako nedůvodné. Jak Ústavní soud ověřil, rozhodnutí Nejvyššího soudu o zamítnutí dovolání stěžovatelka ústavní stížností nenapadla.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy ( a y) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. ). V souladu s je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pakliže je přípustný opravný prostředek i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se námitkami stěžovatele, k čemuž ve věci Ústavnímu soudu předložené došlo, orgán k tomu ex lege povolaný náležitě zabýval. Současně platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem, tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním (srov. např. nález ve věci

sp. zn.

, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 151, Praha, ročník 1993, 1994) a nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.

Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky nezbytné k projednání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že posledním opravným prostředkem stěžovatelky bylo dovolání, tudíž rozhodnutím o něm je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 8. 2004, č.j. -268, který však stěžovatelka ústavní stížnosti nenapadla.

Stěžovatelka napadá pouze v záhlaví citované rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích, o čemž svědčí návětí, obsah ústavní stížnosti a její petit, připojená plná moc a návětí a obsah žádosti o pokračování v řízení po vydání rozsudku Nejvyššího soudu. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka v daném případě sice považovala dovolání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat, nicméně rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností již nenapadla.

Ústavní soud připomíná, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale jen rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů by vedlo k tomu, že případným nálezem Ústavního soudu by zůstal nedotčen rozsudek Nejvyššího soudu ČR, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz též usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn.

, in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 7, str. 331 a usnesení např. ve věcech

sp. zn.

,

,

,

,

III.ÚS 323/05

, a další).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako návrh nepřípustný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2005

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj