Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 202/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. V. N. a 2. O. N., obou zastoupených JUDr. B. T., proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 1. 1998, čj. -104, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, čj. -156, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadli stěžovatelé rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2003, čj. -156, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 1. 1998, čj. -104, s tím, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu ve smyslu d (dále jen " ") a zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu y.

Jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu sp. zn. , který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatelé se žalobou domáhali toho, aby soud uložil žalovanému M. B. povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku odstranit zorání parcely č. 183 a č. 184 v k. ú. K. a zaplatit stěžovatelům částku 1 800,- Kč. Okresní soud v Nymburce však tuto žalobu zamítl s tím, že nebylo prokázáno, že by žalovaný obhospodařoval předmětné pozemky, a tak nějak zasahoval do vlastnického práva stěžovatelů. Soud přitom vycházel z toho, že pozemky stěžovatelů jsou z pozemní komunikace nepřístupné a stěžovatelé za ně dostali do náhradního užívání jiné pozemky, jakož i z toho, že pozemky žalobců a žalovaného spolu nesousedí.

Odvolací soud pak k odvolání stěžovatelů, kteří současně změnili žalobu a požadovali zaplacení částky 80 000,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše zamítané částky je 80 000,- Kč. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se tento soud plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Stěžovatelé toto rozhodnutí napadli dovoláním, které však Nejvyšší soud ČR podle věty první a odmítl, když dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že v jejich případě byl neúplně a nesprávně zjištěn skutkový stav, a to v důsledku neprovedení důkazních návrhů, jimiž zamýšleli prokázat, že pozemky č. 183 a č. 184 v k. ú. K., které jsou v jejich vlastnictví, a dále pozemky č. 185 a č. 149 tamtéž, poskytnuté do náhradního užívání, jsou přístupné z veřejné komunikace přes pozemek č. 153, který je v jejich vlastnictví, a že část těchto pozemků žalovaný neoprávněně rozoral a užíval. Stěžovatelé dále vytýkají obecným soudům, že vycházely ze znaleckého posudku Ing. S. H., ačkoliv bylo namítáno, že je znalecký posudek nesprávný a navíc že je znalec podjatý. V návaznosti na to stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy jednaly v rozporu se zákonem ( a ) a že řízení vedly tak, že nebyla respektována zásada rovnosti účastníků řízení

( , y), resp. že vytýkané vady jsou takové povahy a intenzity, že to představuje porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Vzhledem k tomu navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce. Prvně uvedený soud poukázal na to, že skutek označený v ústavní stížnosti nebyl předmětem řízení na základě skutkových tvrzení stěžovatelů. Dále uvedl, že výslechy svědků M. P. a O. H. (event. K.) k návrhu stěžovatelů nezopakoval, neboť se tito měli vyjadřovat o skutečnostech nerozhodných pro právní posouzení věci, a že o správnosti a úplnosti znaleckého posudku neměl důvod pochybovat. Soud prvního stupně dle jeho názoru provedl všechny potřebné důkazy a učinil z nich správná skutková zjištění a závěry o skutkovém stavu věci a správně dospěl k závěru, že žádný neoprávněný zásah prokázán nebyl. Vzhledem k tomu nepokládá ústavní stížnost za důvodnou. Okresní soud v Nymburce uvedl, že rozhodnutím soudů nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkají, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, konkrétně znalecký posudek Ing. S. H., příp. že neprovedly jimi navržené důkazy, konkrétně výslechem svědků M. P. a O. K. Na tomto místě nutno zopakovat, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR) stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

O porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů by v daném případě bylo možno uvažovat za situace, kdy by skutkové (a následně právní) závěry soudu byly ve skutečně extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), a dále pokud by soud odmítl provést navržený důkaz bez adekvátního odůvodnění (viz např. nález ze dne 3. 11. 1994,

sp. zn.

; publ. tamtéž, sv. 2, č. 49). Pochybení takového rázu však zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti správnost znaleckých závěrů, jejichž těžiště tvoří vytýčení vlastnických hranic parcel č. 183 a č. 184, nenapadá, pouze nesouhlasí s tím, že znalec uvedl, že předmětné parcely nejsou přístupné. Z ústavní stížnosti však není zřejmé, v čem daná nesprávnost má spočívat, když stěžovatelé při jednání 23. 7. 1998 sami uvedli, že "cesta zakreslená na snímku pozemkové mapy, označená 1270 již neexistuje" a že "v současné době se na pole 183 můžeme dostávat jenom přes naše pole 153", a dále, co z daného, údajně nesprávného vyjádření znalce stěžovatelé vůbec vyvozují. Vzhledem k tomu, že o správnosti vymezení vlastnických hranic nevznikají ve světle ústavní stížnosti žádné pochybnosti, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že bylo na stěžovatelích, aby prokázali, že takto vymezené pozemky zoral a obhospodařoval žalovaný. Žádný relevantní důkaz v daném ohledu však v soudním řízení stěžovatelé nepředložili a ani nenavrhli, takže své "důkazní břemeno" neunesli. Možno doplnit, že pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na údajný zásah žalovaného ve vztahu k pozemkům č. 185 a č. 149, které měli užívat, toto předmětem daného soudního řízení nebylo (byť se v části odůvodnění rozsudku, obsahující skutkové závěry, posledně uvedený pozemek zmiňuje), a tak se touto otázkou nebude zabývat ani Ústavní soud.

Jde-li o druhou námitku stěžovatelů, tedy že odvolací soud nevyhověl jejich důkazním návrhům - výslechům svědků, z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, proč tak učinil, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé (a není to známo ani Ústavnímu soudu), v jakém ohledu se mělo jednat o relevantní důkazy, jež by mohly mít na posouzení věci nějaký vliv, nehledě na to, že stěžovatelé mohli klást otázky v řízení nalézacím. Pakliže stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že v odvolání namítali podjatost soudního znalce, je třeba vyslovit pochybnost o tom, zda jejich podání mohlo být v tomto smyslu odvolacím soudem pochopeno. I kdyby Ústavní soud k tomu takto přistupoval, musel by vzhledem k obsahu dané námitky, povaze znaleckého zkoumání a skutečnosti, že správnost závěrů soudního znalce ničím zpochybněna nebyla, dospět k závěru, že ani v tomto ohledu nic nenasvědčuje tomu, že by soudní řízení nebylo jako celek vedeno "spravedlivě".

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2005