Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 192/05

Ústavní soud rozhodl dne 4. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem v Praze 2, Karlovo nám. 28/559, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004, sp. zn. , rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004, sp. zn. , a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004 ( ), rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 ( ) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004 ( -496)] a tvrdil, že ve věci rozhodujícími orgány a uvedenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv obsažených v ve spojení s , , , a d a y ČR.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 ( ) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. dubna 2004 ( ) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů [§ 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zák.]. Stěžovatel byl uznán vinným, že v roce 2000, nejméně od března do svého zatčení dne 12. dubna 2001 v Ústí nad Labem - Neštěmicích, v místě svého trvalého bydliště i jinde, prodával či zdarma dával drogu - heroin, zejména K. D., P. N., E. H., R. I., Z. H., P. H. a poškozené R. K., která po nitroděložní aplikaci této drogy zemřela téhož dne v důsledku zástavy životních funkcí, přičemž heroin je omamnou látkou, která je uvedena v příloze 3 , o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. července 2004 ( ) napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. prosince 2004 ( ) z důvodu zjevné neopodstatněnosti odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje dosavadní průběh řízení, včetně způsobu ustanovení obhájce, a tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho práva na obhajobu, neboť neměl od 26. 4. 2001 do 7. 5. 2001 obhájce a obhájce ustanovený soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem byl ustanoven nezákonně v rozporu s trestním řádem a d. Napadá zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů obecnými soudy. Tvrdí, že nebyl proveden výslech svědka D. D., nebylo přihlédnuto k výpovědi P. N. a D. H., avšak bylo jednostranně uvěřeno výpovědi svědka I. V ústavní stížnosti dále stěžovatel rozvádí své výhrady k postupu npor. R., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v neveřejném zasedání, (ne)stíhání svědka Isufovského a nezákonnému průběhu rekonstrukce. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.

Ústavní soud, vycházeje z jím vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.), a rovněž tak výše uloženého trestu odnětí svobody se jeví jako přiměřená, s přihlédnutím k tomu, že jednáním stěžovatele - distribucí omamné látky došlo k úmrtí poškozené R. K. Ze spisu a z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.

Rovněž tak jsou nedůvodná tvrzení stěžovatele stran hodnocení důkazů obecnými soudy, neboť dle konstantní judikatury Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994 a další) mu nepřísluší v daných souvislostech přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jak jsou vpředu označena, tedy vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí se obecné soudy rovněž vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která pak uplatnil v podstatě ve stejném rozsahu v ústavní stížnosti ( tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti ( y ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout. Obdobně lze uvedené konstatovat i o odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2004 ( ). Rovněž odůvodnění tohoto rozhodnutí je v souladu se zákonem ( , tr. ř.). Dovolací soud se v něm řádným způsobem vypořádal s obsáhlým tvrzením stěžovatele stran porušení práva na obhajobu a i s dalšími tvrzeními stěžovatele v dovolání. S tímto odůvodněním se ztotožňuje rovněž Ústavní soud a pro stručnost na toto odůvodnění odkazuje.

Ústavní soud proto uzavírá, že po posouzení tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti a obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů, jak jsou vpředu označena, byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Jiří Mucha

předseda senátu