Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 616/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. W., zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, Telečská 7, 586 01 Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. , a proti I. výrokové větě rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. , za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví specifikovaný rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, kterým byl stěžovatel první výrokovou větou shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku, a druhou výrokovou větou částečně zproštěn obžaloby. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodoval Krajský soud v Brně. Výše uvedeným usnesením bylo odvolání stěžovatele zamítnuto jako nedůvodné. Obě uvedená rozhodnutí obecných soudů (kromě zprošťující části rozsudku Okresního soudu v Jihlavě) stěžovatel navrhuje zrušit, neboť údajně porušují jeho základní práva zaručená d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Znění relevantních ustanoveníd je následující:

Čl.36

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Čl.6

Právo na spravedlivý proces

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Okresní soud v Jihlavě ve svém rozsudku považoval za prokázané, že stěžovatel jako zaměstnanec firmy Sežev - Reko, s.r.o., autocentrum, Dr. Richtra 34, Třešť, okr. Jihlava, dne 7. 9. 1999 prodal prostřednictvím autobazaru majitele P. Z. a jeho pracovníka Z. H. osobní automobil zn. Renault 21 Š. N., přičemž přijatou kupní cenu sníženou o provizi firmě neodvedl a ponechal si ji pro svoji potřebu, čímž společnosti Sežev - Reko, s. r. o., způsobil škodu ve výši 48.000,- Kč.

Protiústavní postup obecných soudů spatřuje stěžovatel v tom, že podle jeho názoru Okresní soud v Jihlavě neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a v jeho rozhodnutí zjevně chybí úvahy, kterými se při rozhodování řídil. Pro nedostatek odůvodnění proto považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Stěžovatel zdůrazňuje, že proti němu svědčí pouze jediný přímý důkaz, přičemž v této souvislosti obecným soudům vytýká nedostatečné hodnocení celkové důkazní situace. Poukazuje na neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů, zejm. výslechu svědka H. Krajský soud v Brně se svým usnesením se závěry Okresního soudu v Jihlavě ztotožnil, pročež i jeho rozhodnutí dle názoru stěžovatele trpí zásadními vadami. Ústavnímu soudu stěžovatel předkládá podrobný rozbor provedených důkazů a zpochybňuje hodnotící závěry obecných soudů.

Ústavní soud požádal účastníky řízení o vyjádření k ústavní stížnosti, přičemž Okresní soud v Jihlavě ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval a Krajský soud v Brně vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutími nedošlo k porušení práv stěžovatele a navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Po důkladném prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V první řadě musí Ústavní soud konstatovat, že není poslední instancí v soustavě obecných soudů. Proto není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Jak z argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, stěžovatel v podstatě zpochybňuje hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy, jimž vytýká, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z jednostranně provedených důkazů, aniž vyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování. Opakuje tak v podstatě námitky uplatněné již v odvolání.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (y) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy pak v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují také důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují, jak se i v posuzované věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a dále, že za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

V dané věci se obecné soudy ve svých závěrech kromě jiného opřely o výpověď svědka H., kterou oba obecné soudy považují za zcela věrohodnou a podepřenou dalšími důkazy, jak Krajský soud v Ostravě ve svém usnesení výslovně uvádí. Proto také obecné soudy nepovažovaly za nutné provést některé z důkazů obhajobou navržené (zejm. výslech svědka H.), neboť ze zásad spravedlivého procesu ani nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány. V posuzovaném případě nejde o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť obecné soudy uvedly, z jakých důkazů vycházely a proč považují dokazování za dostatečné, tedy z jakého důvodu není třeba další důkazy provést. Ve vztahu k navrhovanému důkazu výpovědí svědka H. tak ve svém usnesení učinil zvláště Krajský soud v Brně. Jakkoliv si lze představit důslednější postup Okresního soudu v Jihlavě při formulaci odůvodnění napadeného rozsudku, Ústavní soud došel k závěru, že provedené důkazy, jejich hodnocení a závěry vyjádřené v rozsudku Okresního soudu v Jihlavě nejsou vzájemně v extrémním nesouladu a jejich souhrn vyjádřený v odůvodnění lze označit za logicky uspořádaný a vnitřně konzistentní. Obecně lze proto říci, že trestní řízení jako celek bylo spravedlivé a stěžovatel na svých základních právech a svobodách nebyl zkrácen.

Jak tedy bylo vyloženo výše, Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto ji odmítl podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Ivana Janů

předsedkyně senátu