Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 270/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. M. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, sp. zn. , a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. , za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soud pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše specifikovaných usnesení Městského soudu v Praze (dále je "městský soud") a usnesení Obvodního soudu v Praze 5 (dále jen "obvodní soud"), neboť v nich spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv.

Napadeným usnesením obvodního soudu sp. zn. byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . Usnesením městského soudu sp. zn. byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení obvodního soudu.

Ústavní stížností napadenými usneseními obvodního soudu a městského soudu mělo být porušeno základní právo stěžovatele zaručené článkem 40 odst. 6 d, který stanovuje, že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

Stěžovatel uvádí, že trestní příkaz Obvodního soud pro Prahu 5, kterým byl shledán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona a odsouzen podle § 247 odst. 1 trestního zákona s přihlédnutím k § 314e odst. 2 trestního řádu k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, byl vydán dne 26. 7. 2002. Tedy údajně již v době účinnosti , kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tato novelizace významně zvýšila hranici škody pro posuzování trestní odpovědnosti u majetkových trestných činů. Stěžovatel považuje za nepochybné, že soud měl aplikovat již novelizované ustanovení a zohlednit tak zvýšenou hranici škody při posuzování společenské nebezpečnosti trestného činu, pro který by odsouzen, a volit tak mírnější trest.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Obvodní soud reagoval přípisem na výzvu Ústavního soudu, ale k ústavní stížnosti se věcně nevyjádřil. Městský soud vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná. Pro podrobnou argumentaci odkázal na odůvodnění svého usnesení.

Po prostudování všech relevantních podkladů včetně vyžádaných spisů obvodního soudu sp. zn. a sp. zn. Ústavní soud konstatuje, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V tomto kontextu Ústavní soud připomíná, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění.

V první řadě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti mylně vychází z nesprávného data vydání trestního příkazu, jež je mimochodem chybně uvedeno již v rekapitulační části odůvodnění napadeného usnesení sp. zn. . Ze spisu sp. zn. Ústavní soud zjistil, že trestní příkaz nebyl vydán dne 26. 7. 2002, nýbrž dne 26. 7. 2001 (ve spise sp. zn. č. l. 26 a 27). Z dalších částí soudních spisů je Ústavnímu soudu zřejmé, že stěžovatel při řízení o povolení obnovy řízení vycházel z data správného a soudy tedy řešily stěžovatelem předestřenou otázku, zda je, stručně řečeno, změna právní úpravy s účinností od 1. 1. 2002 relevantním důvodem pro povolení obnovy řízení již vydaného trestního příkazu. V této věci tedy soudy došly k negativnímu stanovisku a návrh stěžovatele zamítly.

Za zcela nepřípadnou tedy považuje Ústavní soud podstatu stěžovatelovy argumentace obsaženou v ústavní stížnosti, kde stěžovatel na základě chybně zjištěného data vydání trestního příkazu dovozuje, že v době jeho vydání již byla v účinnosti právní úprava rozhodné výše škody výhodnější pro stěžovatele, kterou však soud neaplikoval a zkrátil tak stěžovatele na jeho právech. Ústavnímu soudu je z již citovaných listinných důkazů zřejmé, že trestní příkaz byl vydán ještě před účinností zmíněné novely. Ústavní soud dodává, že pokud by soud rozhodoval v trestní věci stěžovatele v době účinnosti nové právní úpravy, stěžovatel by již mimo jiné nemohl být odsouzen trestním příkazem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což byl jeden z podstatných přínosů uvedené novely. Ani tento nesoulad obsahu trestního příkazu s určitou právní úpravou v době, kdy měl být trestní příkaz vydán, nebyl stěžovateli zastoupenému advokátem natolik nápadný, aby si relevantní skutečnosti před podáním ústavní stížnosti ověřil, když navíc argumentační konstrukce provedená v ústavní stížnosti ani nekoresponduje s postupem stěžovatele v řízení o obnově před obecnými soudy.

Bez ohledu na tyto výtky směřující do účelnosti odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumal celkovou ústavnost napadených usnesení obecných soudů a shledal, že neporušují žádné základní právo stěžovatele zaručené ústavním pořádkem.

I z ústavněprávního hlediska je možno se zcela ztotožnit s odůvodněním usnesení městského soudu, ve kterém je jasně uvedeno, že změna hmotného práva, na kterou poukazuje stěžovatel, po vydání trestního příkazu, není skutečností, kterou předpokládá § 278 trestního řádu jako důvod pro obnovu trestního řízení. Navíc městský soud připomenul, že stěžovatel byl odsouzen podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) trestního zákona za recidivu drobné krádeže, na které se novelizace nevztahovala, nikoliv podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona pro způsobení nikoliv nepatrné škody, jehož se novelizace skutečně dotkla.

Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními trestního řádu a rozhodly zcela v mezích daných nastavených jim ústavním pořádkem, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. srpna 2005

Ivana Janů v.r.

předsedkyně senátu