Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 401/05

Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci návrhu stěžovatele F. K., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, o žalobě pro zmatečnost proti usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 2005,

sp. zn.

, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu 14. 7. 2005 nazvaným žaloba pro zmatečnost se "stěžovatel" domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu s odůvodněním, že jej vydal soudce zpravodaj, který měl poměr k věci a proti němuž stěžovatel vznesl námitku podjatosti, a to již v samotné ústavní stížnosti. Dle stěžovatele tedy v jeho věci rozhodoval vyloučený soudce. Stěžovatel poukázal na ustanovení , o Ústavním soudu, dle kterého lze v řízení před Ústavním soudem použít přiměřeně ustanovení Stěžovatel tvrdí, že žaloba pro zmatečnost řízení je určena k ochraně zásadních práv účastníka řízení a je přesvědčen o tom, že "ochrana podmínek řízení, které jsou obsaženy v důvodech žaloby pro zmatečnost, je tak zásadního významu, že nelze než zajistit jejich splnění i před Ústavním soudem". Prostředek spatřuje v analogické aplikaci příslušných ustanovení , zejména ustanovení

Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též " ").

Již v minulosti se Ústavní soud zabýval otázkou analogického využití procesních institutů zařazených do v řízení před Ústavním soudem (např. usnesení

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 10, usn. č. 19, usnesení

sp. zn.

in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 12, usn. č. 75, usnesení

sp. zn.

, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, usn. č. 4, a další). Na argumentaci uvedenou v těchto usneseních, byť řešila problematiku analogického využití institutu obnovy řízení, nikoli institutu žaloby pro zmatečnost, lze zcela odkázat. Nadto je možné dodat, že pravomoc i kompetence Ústavního soudu jsou vymezeny u ČR. Pravomocí lze rozumět posuzování ústavnosti napadených aktů, resp. jejich způsobilosti zasáhnout do základních práv stěžovatelů a oprávnění Ústavního soudu takové právní akty rušit. Kompetence Ústavního soudu lze ztotožnit s typy řízení, tak jak jsou uvedena v a odst. 2 y ČR. Z povahy ústavního soudnictví, které legitimuje svou formální i materiální existenci toliko u, tak plyne, že nelze obyčejným zákonem, a to ani samotným , rozšířit kompetence Ústavního soudu (to dokládá např. novela y ČR provedená ústavním , kterým byl vložen do y ČR nový odst. 2 nově upravující kompetenci Ústavního soudu rozhodovat o předběžné kontrole souladnosti mezinárodních smluv s u a ústavními zákony rozvedené v oddílu druhém ). Z těchto důvodů čerpajících z y samé nelze druhy řízení před Ústavním soudem pomocí subsidiárního využití rozšiřovat.

Z druhé strany samotný text návětí odstavce prvého ustanovení vylučuje užití žaloby pro zmatečnost v jiných případech, než v případě napadení pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že žalobou pro zmatečnost nelze napadnout dokonce ani rozhodnutí dovolacího soudu. Má-li být nalezen účel tohoto omezení, je třeba hledat propojení důvodů žaloby pro zmatečnost s jejich možnou reflexí v rozhodnutí o věci samé. A v této souvislosti nelze nevidět, že ani Nejvyšší soud ČR ve věci samé nerozhoduje, když toliko přezkoumává rozhodnutí soudů nižší instance a řízení, které jim předcházelo, a tím méně rozhoduje ve věci samé Ústavní soud, který je v řízení o ústavní stížnosti povolán toliko k ochraně základních práv stěžovatele.

Ze svrchu uvedeného vyplývá, že i osoba obracející se na Ústavní soud se svým návrhem musí respektovat jeho kompetence projevující se ve shora zmíněných formách řízení. Je-li "stěžovatelem" podán návrh, který , resp. nepředvídá, jde nepochybně o návrh nepřípustný a je třeba jej proto odmítnout podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné [§ 43 odst. 3 zákona].

V Brně dne 19. července 2005

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj