Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 690/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci navrhovatele E., zastoupeného advokátkou JUDr. J.J., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, čj. -72, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení d (dále jen "") a a y.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. , z něhož zjistil následující:

Usnesením Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 5. 2003, čj. -25, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 17. 6. 2002, čj. -31, a 22. 10. 2003, čj. -44, byla proti stěžovatelce nařízena exekuce vykonatelného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 1997, čj. -15, k vymožení povinnosti zaplatit oprávněné společnosti K., spol. s r. o., částku 179.382,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení a v rozhodnutí vyčíslené náklady nalézacího řízení a exekuce. Dále soud pověřil provedením exekuce exekutora JUDr. J.P., exekutorský úřad P. Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí soud shledal, že podmínky pro nařízení exekuce jsou dány.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 1. 2004, sp. zn. , usnesení soudu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že soud nařídil exekuci v souladu s řádným návrhem oprávněné. V souladu s pokynem odvolacího soudu si připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. Ro 612/97 a správně z něj zjistil, že vykonávané rozhodnutí bylo povinnému (stěžovateli) řádně doručeno dne 17. 3. 1993. Doklad o doručení je opatřen razítkem firmy stěžovatele a podpisem přejímajícího. Napadené usnesení soudu I. stupně je s exekučním titulem v obsahové shodě.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 10. 2004, čj. -72, jako nepřípustné odmítl. Soud přípustnost dovolání posuzoval podle ustanovení , , v platném znění (dále jen ""), ve spojení s a 3 a konstatoval, že v projednávaném případě připadá v úvahu pouze přípustnost podle , pokud by ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je po právní stránce zásadního právního významu. Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je námitka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Stěžovatel však podle dovolacího soudu nevedl s odvolacím soudem polemiku o to, jaké jsou právní podmínky nařízení výkonu rozhodnutí, resp. že takovou podmínkou je vykonatelné rozhodnutí a že vykonávané rozhodnutí bylo povinnému řádně doručeno. Odvolací soud totiž netvrdil opak.

Tvrdil-li stěžovatel, že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno, uplatnil námitku nikoli právní, ale skutkovou, která přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení nezakládá. Námitka, že podpis na doručence zásilky určené do vlastních rukou není podpisem zaměstnance skutečně pověřeného převzetím písemnosti ve smyslu , nejenže není námitkou právní, ale není ani způsobilou námitkou skutkovou.

Stěžovatel napadá rozhodnutí dovolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Nesouhlasí s jeho závěry o nepřípustnosti dovolání v projednávané věci. Dovolání bylo jediným možným prostředkem, jak napravit pochybení soudu I. stupně i soudu odvolacího. Nejvyšší soud se nevypořádal se zásadní námitkou, že v téže věci existují dvě stejná rozhodnutí, přičemž dřívější rozhodnutí ze dne 25. 2. 2002, čj. -5, dosud nenabylo právní moci. Soud prvého stupně sám měnil petit a platební rozkaz, který byl vykonáván, nebyl stěžovateli nikdy doručen. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, neboť řeší zejména otázku doručování právnickým osobám jinak než a jinak i z hlediska rozhodovací činnosti soudů. Stěžovatel se dále domnívá, že není zřejmé, proč bylo dovolání odmítnuto. Zda to bylo proto, že stěžovatel podal dovolání ve smyslu poučení odvolacího soudu nebo naopak, že jej nepodal podle jiného ustanovení, což ovšem odvolací soud nepřipustil, nebo proto, že náprava pochybení odvolacího soudu nebyla pro dovolací soud rozhodující. Nesouhlasí ani se závěry dovolacího soudu, dle nichž stěžovatel uplatnil námitky skutkové a nikoli právní. Pokud by tento závěr byl správný, neměl by stěžovatel právo bránit se před nezávislým a nestranným soudem a bylo by mu upřeno právo na spravedlivý proces.

K projednávané ústavní stížnosti se podle ustanovení , o Ústavním soudu, vyjádřil Nejvyšší soud ČR. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť v rovině ústavně právní neobstojí. Právní názory uplatněné v napadeném rozhodnutí odpovídají standardnímu výkladu ustanovení, upravujících přípustnost dovolání. Stěžovatel neuvádí jediný argument ve prospěch závěru opačného, než vyslovil dovolací soud. Přehlíží, že dovolání přípustné dle neslouží k nápravě každé konkrétní nesprávnosti, ale jen takové, jež může mít širší judikatorní přesah. Těžiště dovolacích námitek bylo situováno v rovině skutkové a odtud zásadní význam rozhodnutí ve smyslu logicky dovozovat nelze.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy pátéy, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavyy Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Z obsahu připojeného spisu je patrné, že stěžovatel byl odvolacím soudem řádně poučen o přípustnosti dovolání v projednávaném případě, která by byla dána pouze, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nutno poznamenat, že rozhodnutím odvolacího soudu se přípustnost dovolání nezakládá, jak naznačuje stěžovatel. Pochybnost stěžovatele, že snad měl vést svou argumentaci stran přípustnosti dovolání jiným směrem - tedy podle jiného ustanovení, což však odvolací soud "nepřipustil" - proto není na místě. Není rovněž možné přisvědčit stěžovateli v tom směru, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu bylo dovolání odmítnuto. Naopak, dovolací soud své rozhodnutí přesvědčivě a logicky odůvodnil. S ohledem na znění a odst. 2 ve spojení s je zjevné, že přípustnost dovolání v projednávané věci nevyplývá přímo ze zákona, ale závisí na tom, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Dovolací soud se na tuto otázku ve svém rozhodnutí zaměřil, dospěl ovšem v tomto směru k negativnímu závěru. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy, představuje-li v tomto směru odlišné ("nové") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

V daném případě, jak již bylo výše uvedeno, dovolací soud zcela jasně zdůvodnil, že o takovou otázku nešlo, neboť stěžovatel uplatňuje otázku skutkovou. Tento závěr stěžovatel nezpochybňuje žádnými ústavně právními argumenty, když jeho pouhou polemiku s tímto názorem za takový argument označit nelze. Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, a proto v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod tento právní závěr Nejvyššího soudu ČR, vyplývající z podstaty dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a z povahy dovolacího řízení, zpochybňovat. Postup Ústavního soudu je v souladu s jeho ustálenou judikaturou, dle níž úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není zásadně oprávněn přezkoumávat. Zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odepření spravedlnosti (srov. např.

,

). K tomu v projednávaném případě zjevně nedošlo. Nejvyšší soud svým povinnostem dostál, dovoláním stěžovatele se v intencích podmínek uvedených v řádně zabýval a svůj postoj k dané problematice adekvátně vyjádřil. Samotný fakt, že s takovým závěrem dovolacího soudu stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sám o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy měl možnost - a také jí využil - podat proti rozhodnutí soudu prvého stupně, s nímž nesouhlasil, nejprve odvolání a posléze i dovolání. Oběma opravnými prostředky se obecné soudy zjevně náležitě zabývaly (rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel, nenapadá, a Ústavní soud se jím proto nezabýval). Přestože stěžovatel není s výsledkem řízení spokojen, nemá to vliv na závěr, že nebyl zkrácen na právu bránit se před nezávislým a nestranným soudem, jak tvrdí.

Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2005

J i ř í N y k o d ý m, v.r.

předseda senátu