Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 639/03

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Svazu českých a moravských spotřebních družstev se sídlem Praha, Těšnov 5, zastoupeného JUDr. Z. A., proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2003 ve věci sp. zn. , kterými soud rozhodl, že se (1.) nepřipouští, aby se hlasování o doplnění věřitelského výboru účastnil věřitel č. 21, jehož pohledávka nebyla dosud zjištěna ani pravomocně rozhodnuta a že se (2.) potvrzuje volba věřitelského výboru ve složení Finanční úřad Rumburk, AGB Praha, a. s. v likvidaci a Konpo, s. r. o., a dále o návrhu na zrušení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení,

takto:

Návrh se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel svým návrhem, který splňuje formální náležitosti předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), směřuje proti rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem a navrhuje jejich zrušení, neboť se domnívá, že jejich vydáním byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech dle , a 4 a d (dále jen ""), k čemuž došlo tím, že nebyl na schůzi věřitelů dne 22. 10. 2003 jako konkursní věřitel připuštěn ke hlasování a v důsledku tohoto postupu přestal být členem věřitelského výboru. S odkazem na rozpor se stejnými ustanovenímiy pak stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení , o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Stěžovatel uvádí, že v předchozím řízení před konkursním soudem nejenže byl jako věřitel, jehož pohledávka nebyla dosud zjištěna, připuštěn ke hlasování, nýbrž se dokonce stal členem věřitelského výboru. Postupem konkursního soudu, který je předmětem ústavní stížnosti, byl, jak uvádí, vyloučen z hlasování věřitelů aplikací protiústavního . Soudu mimo jiné vytýká, že k jeho vyloučení z hlasování došlo na schůzi věřitelů konané dva dny před ústním jednáním v incidenčním sporu, jehož předmětem bylo určení jeho sporné pohledávky, dále uvádí, že soud nedodržel oznámený program jednání schůze věřitelů dne 22. 10. 2003, při níž byla vydána napadaná usnesení, soudu dále vytýká, že neprotokoloval podstatné okolnosti, které se týkají zpochybnění jeho práva být členem věřitelského výboru, dále že před novou volbou věřitelského výboru jej soud neodvolal, jak předpokládá a nepřítomným věřitelům před novou volbou věřitelského výboru tuto skutečnost neoznámil. Dále stěžovatel uvedl, že ve funkci člena věřitelského výboru opakovaně poukazoval na nedostatky činnosti správce konkursní podstaty, zejména pokud jde o informování věřitelů o podstatných okolnostech konkursu, nedostatky při zpeněžování podstaty, nesrovnalosti v údajích o výdajích správce, dále že upozorňoval na formální a neregulérní činnost věřitelského výboru.

Proti oběma napadeným usnesením podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze odmítl pro nepřípustnost, přestože - jak stěžovatel zdůrazňuje - upozornil na fakt, že soud prvního stupně při potvrzení věřitelského výboru postupoval v rozporu s , když se stěžovatel nevzdal funkce člena věřitelského výboru, ani z ní nebyl soudem odvolán a k nařízení doplňující volby tak nebyl žádný důvod.

V souladu s ustanovením vyzval soud účastníka řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.

Ve vyjádření ze dne 20. 1. 2004, které podal JUDr. Š. L., samosoudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, je uvedeno, že již při jednání o nuceném vyrovnání dne 14. 10. 1996 nebyl stěžovatel připuštěn k rozhodování, což vyplývá dle jeho názoru ze záznamu "bez hlasovacího práva", jak byl uveden u obchodní firmy stěžovatele referujícím soudcem do protokolu z jednání dne 14. 10. 1996. Sám dr. L. uvádí, že agendu převzal až 1. 1. 2003. Dále je ve vyjádření uveden názor, že volba nového věřitelského výboru na schůzi věřitelů dne 22. 10. 2003 byla učiněna v souladu s a že návrh stěžovatele na určení pravosti a výše pohledávky byl Krajským soudem zamítnut poprvé 17. 9. 2001 a následně (po vydání zrušujícího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze) soud prvního stupně o návrhu rozhodl dne 24. 10. 2003 opět zamítavě. Krajský soud v Ústí nad Labem neučinil Ústavnímu soudu žádný konkrétní návrh, jak by měl o podané ústavní stížnosti rozhodnout.

Ústavní soud po posouzení věci dospěl k názoru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně upozorňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy (srov. a y), a tudíž ani není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodování obecných soudů. Z tohoto hlediska je proto třeba ústavní stížnost považovat pouze za instrument určený k ochraně fyzických a právnických osob před zásahy do jejich základních práv a svobod; Ústavní soud z tohoto důvodu není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití norem jednoduchého práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních zásad. Toto postavení Ústavního soudu určuje i povahu ústavní stížnosti, jako zcela mimořádného prostředku.

S ohledem na povahu ústavní stížnosti je nezbytné, aby dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcným projednáním, bylo posouzeno naplnění předpokladů pro zahájení řízení o ústavní stížnosti, jež stanoví zákon.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d)y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ ]. Ve smyslu první věty lze podat ústavní stížnost (až na zákonem stanovené výjimky) pouze tehdy, pokud stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z tohoto vymezení lze dovodit, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí obecného soudu, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, jsou napadnutelná ústavní stížností jen tehdy, mají-li význam pro ochranu subjektivního práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že ochranu základních práv a svobod stěžovatele nelze chápat odtrženě od nároku (jako vlastnosti subjektivního práva), který je v soudním řízení uplatňován, jakož i ke zjištění, že v posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším průběhu konkursního řízení, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti ve výše vymezeném smyslu. Okolnost, zda stěžovatel je či není členem věřitelského výboru, nemá přímý vliv na uspokojení jeho eventuální pohledávky vůči úpadci. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu posuzovat věcnou správnost napadených usnesení a postup konkursního soudu, byť by je považoval za nesprávná.

S ohledem na uvedené skutečnosti je návrh v rozsahu, ve kterém se domáhá zrušení rubrikovaných usnesení, návrhem nepřípustným, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky ochrany, které mu právo poskytuje, a proto návrh postihuje důvod odmítnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu .

Pokud jde o návrh na zrušení , konstatuje Ústavní soud, že rovněž není dán prostor pro jeho meritorní posouzení. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako nepřípustná, není stěžovatel aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho části ve smyslu ve spojení s . Za této situace je Ústavní soud nucen návrh na zrušení zmíněného ustanovení v senátu mimo ústní jednání odmítnout ve smyslu ve spojení s .

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým

předseda senátu