Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 613/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Herczegem, Ph.D., advokátem v Praze 4, Vápencová 13/569, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. , s tím, že uvedený soud porušil jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a na obhajobu dle y, přičemž nedostál své povinnosti uložené mu a y ČR.

Jak Ústavní soud z příslušného soudního spisu, jenž si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil, napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. -21, kterým byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci . V té byl stěžovatel (rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 11. 2000) uznán vinným trestním činem pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 5 trestního zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let. Krajský soud k návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení vyslechl svědka B. J., jehož totožnost v původním řízení nebyla známa, a po zhodnocení tohoto důkazu samostatně a v souvislosti se všemi dosud provedenými důkazy dospěl k závěru, že jeho výpověď nemůže vést k jinému závěru o vině, než k jakému dospěl soud v řízení původním, neboť jmenovaný svědek potvrdil to, co již bylo zjištěno v průběhu předchozího řízení a co vyplývalo i z ostatních svědeckých výpovědí, tj. že byl v určité době přítomen na místě, odkud byla odvezena na neznámé místo vozidla, jež byla předmětem pojišťovacího podvodu, nevyvrací však závěr, že stěžovatel v průběhu odpoledne nebo v podvečer sám předmětná vozidla odvezl, přičemž tento závěr je podrobně odůvodněn ve výše uvedeném rozsudku, jakož i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. , jímž bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele. Vrchní soud zamítnutí stížnosti zdůvodnil tak, že krajský soud správně dovodil, že situace ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu nenastala, přičemž na jeho závěry plně odkázal s tím, že argumenty obsažené v návrhu stěžovatele jsou dle vrchního soudu jen pokračováním účelové obhajoby, doplňované podle možností novými argumenty a absurdními návrhy na změnu pravomocného rozsudku alespoň ve výroku o trestu, díky čemuž se stěžovatel více než tři roky vyhýbá jeho výkonu. Nad rámec úvah krajského soudu pak zmíněný soud uvedl, že svědek B. J. je zcela nevěrohodný, neboť po doplnění dokazování o důkazy, které si sám obstaral, lze konstatovat, že nevypovídal pravdu; současně krajskému soudu vytkl, že věrohodnosti uvedeného svědka nevěnoval dostatečnou pozornost. V návaznosti na to vrchní soud poukázal na značné rozdíly mezi skutečnou podobou svědka a jeho popisem v protokolu o trestním oznámení ze dne 22. 7. 1998, kterého se stěžovatel dovolává, jakož i na rozpory ve výpovědích tohoto svědka a stěžovatele. Kromě toho svědek uvedl, že v dané době vlastnil autodopravu a taxislužbu, ze spisu o jeho dřívějším odsouzení Okresním soudem v Liberci sp. zn. však vyplývá, že v té době byl bez zaměstnání, navíc nemluvil pravdu, když uvedl, že nebyl v minulosti trestán.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že vrchní soud sám doplnil dokazování o důkazy týkající se věrohodnosti uvedeného svědka, když dožádáním zjistil skutečnou výšku svědka, vyžádal fotografie svědka pro občanský průkaz a pas, jakož i spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. o dřívějším odsouzení tohoto svědka, načež rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by stěžovatele s těmito důkazy seznámil a dal mu možnost se k nim vyjádřit. V návaznosti na to stěžovatel poukazuje na y a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož dle Evropského soudu pro lidská práva vyplývá právo na kontradiktorní řízení, kde procesní strany musí být mimo jiné seznámeny s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnění rozhodnutí soudu, a mít možnost se k nim vyjádřit, resp. účastník řízení musí mít možnost se řádně seznámit s důkazy před soudem, rovněž mu musí být umožněno vyjádřit se k jejich vzniku, obsahu a pravosti v přiměřené formě a v přiměřeném čase. Protože vrchní soud své povinnosti, vyplývající z ustanovení a d, prý nedostál, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní stížnost doplnil stěžovatel podáním ze dne 25. 10. 2004, kterým se domáhal odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle .

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Jak patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vrchní soud dospěl k závěru, že předmětný, soudu dříve neznámý důkaz sám o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve nemůže odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele, což zdůvodnil rovněž tím, že je svědek zcela nevěrohodný, a skutečnost, že se touto otázkou krajský soud nezabýval, považoval za určité pochybení. Tomuto závěru nutno ovšem rozumět tak, že soud prvního stupně se měl také (resp. v podstatě ještě předtím, než přistoupil k hodnocení daného důkazu z obsahového hlediska, resp. z hlediska jeho "závažnosti") zabývat věrohodností tohoto důkazu, konkrétně tím, zda s ohledem na osobu svědka má nějakou důkazní hodnotu. Pokud krajský soud procesu dokazování tento krok neučinil a přistoupil (přímo) k hodnocení "závažnosti" daného důkazu (jako důkazu věrohodného), pak vzhledem k tomu, že šlo o důkaz obhajoby, jednalo se o pochybení, jež nemohlo stěžovatele nijak poškodit.

Jde-li o hodnocení "závažnosti" daného důkazu, z napadeného usnesení je zřejmé, že vrchní soud rozhodnutí krajského soudu v tomto ohledu přezkoumal a s jeho závěry se plně ztotožnil, přičemž stěžovatelem vytýkané vady by sice mohly mít dopad na závěry vrchního soudu ohledně věrohodnosti daného důkazu, nikoliv však na závěry plynoucí z jeho obsahového hodnocení, které již samy o sobě postačují k závěru, že nejsou splněny podmínky obnovy ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Jinak řečeno, i kdyby Ústavní soud dospěl k tomu, že námitky stěžovatele jsou důvodné, na výsledek řízení o povolení obnovy by sama tato skutečnost vliv mít nemohla. Za situace, kdy ústavní stížnost žádné výhrady vůči závěrům obecných soudů ohledně hodnocení důkazu z uvedeného hlediska neobsahuje, není důvodu, aby je Ústavní soud sám zpochybňoval a pouštěl se do jejich ústavněprávního přezkumu; v opačném případě by se v rozporu se svou úlohou orgánu ochrany ústavnosti ( a násl. y ČR), jak ji objasňuje konstantní judikatura Ústavního soudu, stal "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení. Nutno dodat, že daný návrh je i bezpředmětný, neboť obsahem napadeného rozhodnutí není žádná povinnost, jejíž splnění by mohlo být orgánem činným v trestním řízení vynucováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 2005