Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 724/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.V., zastoupeného advokátem JUDr. Z.O., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004, sp. zn. , usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), napadl stěžovatel ve své trestní věci rozhodnutí obecných soudů [usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004 (), usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003 (), a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003 (-205)] a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a a 2d).

Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že nebylo respektováno jeho právo, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dovolací soud uvedl, že omluva nepřítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání odvolacího soudu budí pochybnosti a nemůže být uznána jako relevantní titul nepřítomnosti. Podle názoru stěžovatele byly v odvolacím řízení prováděny důkazy, ke kterým se nemohl vyjádřit. Rovněž stěžovatel poukazuje na to, že nebyly splněny podmínky pro společné, resp. samostatné řízení a domnívá se, že tím byl odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel má dále pochybnosti "k hodnocení úplnosti a správnosti provedených důkazů".

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. dubna 2003

(-205), ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. října 2003 (), byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele [§ 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a pomocí k pojistnému podvodu [§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 250a odst. 1, 3 tr. zák.], kterého se dopustil tím, že "jako policejní inspektor, v průběhu tzv. výjezdové služby dne 5. února 1998 vypracoval k fiktivní dopravní nehodě, vedené pod sp. zn. MRBM 817/DN-Př-98, záznam o malé dopravní nehodě, který zaevidoval v protokole události a spisové materiály týkající se této neexistující malé dopravní nehody, poté sám zpracoval a jednal s vědomím, že vypracovaný záznam o malé dopravní nehodě bude použit při uplatnění nároku na plnění z pojistné události, kdy spoluobvinění M.T. a D.Ch. dne 5. března 1998 využili těchto dokladů k získání finančních prostředků prostřednictvím odškodnění u Č., a. s., v B. z pojistné události, čímž svým jednáním způsobil Č., a. s., škodu ve výši 83 000,- Kč". Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Stěžovateli byla současně uložena povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a byl mu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání nebo funkce ve státní správě na dobu pěti roků. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M.T. a D.Ch. a bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Uvedené usnesení Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. září 2004 () odmítnuto z důvodů jeho zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Nevyplývá z nich tedy, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají. Dále pak z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (, y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (, tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Kusé a nikterak blíže odůvodněné námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou obsahově shodné s námitkami, jež uplatnil v dovolání, se kterými se zejména dovolací soud v napadeném usnesení vypořádal, a to natolik, že z pohledu ústavně zaručených práv stěžovatele nelze dovolacímu soudu nic vytknout (§ 134 odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud se zejména velmi podrobně zabýval argumentací stěžovatele ohledně jeho nepřítomnosti u veřejného zasedání konaného dne 8. října 2003, na kterém byl přítomen obhájce stěžovatele, který vyslovil přání stěžovatele zúčastnit se veřejného zasedání v případě, že v jeho průběhu bude prováděno dokazování. Za situace, kdy odvolací soud rozhodne, že dokazování doplňovat nebude, vyslovil za stěžovatele souhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti. Omluvu stěžovatele, doloženou potvrzením o jeho pracovní neschopnosti, však Nejvyšší soud ČR neshledal jako řádnou a svůj názor v tomto směru řádně odůvodnil. Stěžovatel nikterak své námitky v tomto směru nerozvedl a nezpochybnil ani skutkové okolnosti, na základě nichž k veřejnému zasedání bez jeho přítomnosti došlo. Konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti stěžovatele nebylo tedy ani podle názoru Ústavního soudu zásahem do práva stěžovatele na projednání věci v jeho přítomnosti, když nadto bylo postupováno v souladu se zákonnými podmínkami pro konání veřejného zasedání stanovenými zejména v ust. § 233 tr. ř.

Obdobě nedůvodné jsou i povšechné a nijak neodůvodněné námitky stěžovatele stran vedení společného řízení. Důvody konání společného řízení jsou stanoveny v § 20 a násl. tr. ř. Stěžovatel nikterak blíže neuvedl, čím mělo být zasaženo do jeho práv tím, že nebylo konáno společné řízení s věcí vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. . Tato skutečnost sama o sobě nemohla zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele, včetně tvrzeného porušení práva na zákonného soudce, a Ústavní soud vybočení ze zákonných mezí v daném případě neshledal.

Pokud jde o námitky stěžovatele proti hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů ( tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti ( a y ČR) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Stěžovatel přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Dále se sluší konstatovat, že stěžovatelova ústavní stížnost je pouze akademické povahy, neboť se v jejím žádání (petitu) stěžovatel nedomáhá zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů, ale toliko konstatování, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ( Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a a 2d). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal z důvodů vpředu rozvedených porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, neměla tato skutečnost vliv na výrok rozhodnutí o této ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2005