Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
45221.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 433/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. K. V., CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 12. 8. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu, konkrétně právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch [čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod]. Kromě toho stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 , 2 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu "). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost není dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
Dle posledně citovaného ustanovení je ústavní stížnost možno podat teprve poté, co stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ). Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 36 T 17/98 , stěžovatel podal dne 27. 8. 2003 proti rozsudku vrchního soudu, napadenému touto ústavní stížností, rovněž dovolání. To v trestním řízení přitom nepochybně představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž přípustnost tohoto opravného prostředku není závislá na úvaze orgánu, který o něm rozhoduje (srov. § 265a trestního řádu). V tom kterém případě může být otázkou, zda se jedná o procesní prostředek ochrany práva, který lze označit jako "efektivní" a jehož vyčerpání je třeba z hlediska ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu po stěžovateli požadovat, k čemuž dlužno dodat, že současná praxe Ústavního soudu stanovisko, že tomu tak před podáním ústavní stížnosti musí být, nezastává.
Poněkud odlišná situace je však tehdy, jestliže stěžovatel dovolání skutečně podá. V takovém případě nutno vycházet z toho, že stěžovatel, zastoupen kvalifikovanou osobou, dovolání za takový "efektivní" procesní prostředek ochrany svých práv pokládá. Jinak řečeno, stěžovatel sám předpokládá, že k nápravě eventuálního porušení jeho práv může dojít v rámci soustavy soudů obecných. Za stavu, kdy je podán opravný prostředek souběžně s ústavní stížností, bylo by v rozporu s postavením Ústavního soudu, principem subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace jeho zásahů do činnosti soudů obecných, aby přistoupil k ústavně právnímu přezkumu věci stěžovatele, aniž by bylo ukončeno řízení před soudy obecnými (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000,
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 19, č. 111). Pakliže stěžovatel vyčerpá předmětný mimořádný opravný prostředek, přičemž pod pojmem "vyčerpat" nutno rozumět nejen podání příslušného opravného (či jiného) prostředku, ale i vydání rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci o něm, může vzhledem k ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (nebude-li ovšem dovolacím soudem zrušeno nebo bude-li to pokládat i nadále za důvodné) napadnout (i) předmětný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím nové ústavní stížnosti.
Z tohoto důvodu soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu , je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,
sp. zn. IV. ÚS 209/94
, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti (v důsledku toho návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí není třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení, neboť je odmítnut spolu s ústavní stížností).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2005