Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 715/04

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K. zastoupeného JUDr. J. Š. advokátkou proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2004, čj. -122, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 24. března 2004, čj. -109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle a 3 základních práv a svobod (dále jen " "). Rozhodnutí obecných soudů se týkala žaloby podané žalobkyní (v řízení o této ústavní stížnosti vedlejší účastnicí) D. V., která žalovala o určení svého vlastnického práva ke v žalobě specifikovaným nemovitostem (domu a pozemku). Oba obecné soudy rozhodly, že darovací smlouva, kterou vedlejší účastnice převedla na stěžovatele nemovitosti, je neplatná, neboť nesplňuje ani náležitosti smlouvy darovací, ani případně smlouvy kupní, přestože v daném případě poskytl na základě této smlouvy stěžovatel peněžní plnění 100 000,- Kč. Stěžovatel upozorňuje, že řízením před obecnými soudy bylo prokázáno, že v jeho věci šlo jen o simulovanou darovací smlouvu. Pokud ovšem obecné soudy podle stěžovatele dospěly k názoru, že zastřená smlouva kupní byla neplatná, protože v ní nebyla uvedena kupní cena, je takovýto závěr protizákonný, neboť odporuje jak logice zastřeného právního úkonu, tak i dikci zákona, který neuvádí jako podmínku platnosti kupní smlouvy dohodu o kupní ceně přímo v textu smlouvy. Stěžovatel upozorňuje, že vedlejší účastnice zneužila svého vlastnického práva způsobem, který je zakázán v ust. .

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel nepodal proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání pravděpodobně s předpokladem, že touto ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, byť podle stěžovatelova názoru protiústavní, by nemělo podle názoru Nejvyššího soudu ČR ve věci samé povahu otázky zásadního právního významu, když dovolání z jiného důvodu nebylo přípustné. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Nepodá-li stěžovatel dovolání, zbavuje se tím možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí soudu druhého stupně soudem dovolacím, neboť přezkum zákonnosti rozhodování soudů obecných není úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud totiž představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého (podústavního) práva.

Stěžovatel argumentuje proti úvahám obecných soudů o neplatnosti smlouvy, na základě které měl nabýt vlastnictví sporných nemovitostí. Soudy k tomuto právnímu závěru došly na základě důkazního řízení, k jehož přehodnocování se Ústavní soud necítí oprávněn. Ústavní soud v tomto aspektu odkazuje stěžovatele na své právní závěry, jak je aplikuje ve své ustálené judikatuře. Podle judikatury Ústavního soudu je pravda, že jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli soudů při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit ( ), a to způsobem zakotveným v ustanovení Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavní soud ovšem opakovaně judikuje, že do rozhodnutí obecného soudu zasáhne jen tehdy, pokud jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat výklad jednoduchého práva, a to ani tehdy, pokud by se s takovými závěry Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález

, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl.).

Z těchto důvodů není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby v této věci právní a skutkové závěry napadených rozhodnutí znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy.

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2005