Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 82/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P. a 2) B. P., zastoupených JUDr. P. S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2003, č. j. - 56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2003, č. j. - 33, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 27. 6. 2002, č. j. - 18, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení,

t a k t o:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů vydaných ve věci o určení neexistence zástavního práva. Tvrdí, že obecné soudy při právním posouzení věci nedodržely ústavní zásadu vázanosti zákonem zakotvenou v ustanovení y, a tak zásadním způsobem porušily ústavně zaručené základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") i zásadu rovnosti v právech podle y.

Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé nesouhlasí s názorem, který v dané věci zastávají obecné soudy ve všech stupních. Mají za to, že obecné soudy se v rozhodnutích pokoušely dodatečně odstraňovat podstatné nedostatky písemné zástavní smlouvy ze dne 4. 11. 1993 působící ze zákona její neplatnost, místo aby se při posouzení věci řídily zákonem a konstatovaly absolutní neplatnost z úřední povinnosti. Dle jejich přesvědčení v případě, kdy zástavce je osobou odlišnou od zástavního dlužníka, soudy měly posuzovat náležitosti zástavní smlouvy zvláště přísně. Totéž by mělo platit i ve vztahu k obsahovým nedostatkům smlouvy, odvolává-li se na ni Česká spořitelna, a. s., jakožto specializovaný podnikatel v oblasti poskytování úvěrů a zajišťování úvěrových pohledávek. Nejvyššímu soudu vytýkají, že postupoval nesprávně, když dovolání pro nepřípustnost odmítl. V dovolání výslovně rozebrali důvody pro své přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud však pominul, že v dané věci jde o právní posouzení písemné zástavní smlouvy z hlediska ustanovení a ve spojení s ustanoveními a , i z hlediska ustanovení a nikoli o otázku skutkových zjištění soudů, což z obsahu dovolání jednoznačně vyplývá.

Z ústavní stížnosti a ze spisu vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelů, kterou se domáhali určení, že zástavní právo zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 518 pro KÚ B., v oddílu C, jako zástavní právo váznoucí na nemovitostech ve společném jmění stěžovatelů podle smlouvy ze dne 4. 11. 1993 pro Českou spořitelnu, a. s., K. ve výši 830.000,- Kč, vklad ze dne 10. 11. 1993, č. j. V2 2918/93, neexistuje. V tomto řízení stěžovatelé tvrdili absolutní neplatnost citované zástavní smlouvy pro její právní vady konkretizované v ústavní stížnosti. Absolutně neplatnou zástavní smlouvou potom nebylo zřízeno žádné zástavní právo. Jelikož chybí platný důvod, titul, nemá povolení vkladu práva dle této smlouvy do katastru nemovitostí žádné právní účinky.

Stěžovatelé podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž soudu ve smyslu ustanovení a g) , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), vytýkali, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil, neboť dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva, na základě níž bylo zapsáno zástavní právo.

Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelé napadli dovoláním, v němž dovozují, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, s tím, že ve věci jsou dány oba dovolací důvody podle ustanovení Dovolací soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl, neboť shledal, že dovolání podle svého obsahu nepředstavuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale důvodu podle ustanovení , tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, který však nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení

Nejvyšší soud se dne 9. 6. 2004 k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že dle jeho názoru je ústavní stížnost ve svých důsledcích návrhem na přezkoumání věci v "další instanci" Ústavním soudem, když se svými právními názory a skutkovými závěry stěžovatelé u obecných soudů neuspěli. Pokud jde o námitky proti rozhodnutí o dovolání, v občanském soudním řízení je důsledně uplatňována zásada, že každý procesní úkon účastníka řízení soud posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen, a tato zásada je užívána i na vymezení dovolacího důvodu tak, jak byl dovolatelem vylíčen v dovolání. V napadeném usnesení byl závěr dovolacího soudu podrobně vyložen a dovolací soud nemá důvod na něm cokoliv měnit. K obsahu ústavní stížnosti Nejvyšší soud dodal, že je zřejmé, proč se stěžovatelé snaží jimi uplatněné dovolací důvody podřadit pod ustanovení , bez ohledu na to, co vlastně proti rozsudku odvolacího soudu namítají. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení totiž nemůže být založena na základě dovolacího důvodu podle ustanovení , a proto je "zapotřebí" okolnosti mající povahu zmíněného dovolacího důvodu "přesunout" pod dovolací důvod podle ustanovení , čímž se snaží, v rozporu se zákonem, dosáhnout meritorního projednání dovolání. Takovýto účelový postup dovolatele ovšem nemůže požívat právní ochrany a odmítnutí jeho akceptování ze strany soudu nepředstavuje odepření práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé neberou v úvahu, že podstatou jejich dovolacích námitek nebylo nesprávné právní posouzení (omyl soudu při aplikaci práva), ale nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy a odlišná skutková zjištění, která dovodili na základě vlastního zhodnocení důkazů. Kdyby skutečně vycházeli ze skutkových zjištění soudů a vytýkali jim jen omyl při aplikaci práva, pak by vůbec nemohli (úspěšně) dovozovat neplatnost zástavní smlouvy. K tomu, aby ji dovodili, bylo potřebné nejprve "pozměnit" skutková zjištění ve věci a teprve posléze na jejich základě hovořit o chybném právním názoru soudů. Takové vymezení dovolacího důvodu, přes veškerou snahu stěžovatelů "posunout" jeho smysl jinam, nemůže být z hlediska obsahu podání nic jiného než uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení . Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Krajský soud v Ostravě ve vyjádření ze dne 30. 6. 2004 v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení svého rozhodnutí. Dle jeho názoru jeho postupem k žádnému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů nedošlo.

Okresní soud v Novém Jičíně ve vyjádření ze dne 25. 6. 2004 odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, jelikož stěžovatelé v návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti neuvádějí žádné nové skutečnosti a argumenty, než které byly předmětem jednání a dokazování před obecnými soudy. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Česká spořitelna, a. s. se s odvoláním na , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ), vzdala postavení vedlejšího účastníka.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé v podstatě nesouhlasí s právním posouzením věci obecnými soudy. Opakují námitky, jež byly obsahem jejich podání v předchozím řízení, a v ústavní stížnosti pak pouze povyšují jejich relevanci na ústavněprávní úroveň tvrzením o dotčení jejich základního práva na soudní ochranu a porušení zásady rovnosti v právech a povinnostech účastníků. Podrobnější ústavně právní argumentaci Ústavnímu soudu nepředložili. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na y nepřísluší.

Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není soudem jim nadřízeným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce jejich věcnou správnost (k tomu srov. např. nález ve věci ). Neposuzuje stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. V projednávané věci však Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

V předmětném řízení soud prvního stupně dospěl po řádně provedeném dokazování k závěru, že zástavní smlouva k nemovitostem byla platně uzavřena, na jejím základě bylo zapsáno zástavní právo. Smlouva byla uzavřena v písemné formě, byl v ní určen předmět zástavního práva i zajištěná pohledávka. Zástavní právo vzniklo vkladem do katastru nemovitostí. Rovněž reagoval na všechny argumenty stěžovatelů ohledně neplatnosti smlouvy. Odvolací soud se potom se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rozsudek okresního soudu potvrdil.

Ústavní soud má za to, že uvedené právní závěry soudů obou stupňů nevybočují z mezí ústavnosti. Nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Z odůvodnění rozhodnutí soudů také jednoznačně vyplývá, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k vysloveným právním závěrům, a o jaká ustanovení právních předpisů opřely svá rozhodnutí. Námitkami stěžovatelů se adekvátně zabývaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Postavení některého z účastníků nikterak nepreferovaly.

Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud v právních závěrech v něm vyjádřených rovněž neshledal nic, co by opravňovalo jeho zásah. Jestliže dovolání stěžovatelů posoudil jako nepřípustné, protože nebyly naplněny zákonné podmínky jeho přípustnosti, jak je upravuje v platném znění, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními a v napadeném usnesení nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů.

Nad rámec uvedeného potom Ústavní soud připomíná svoje opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat. Zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odepření spravedlnosti (srov. např.

,

).

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že postup obecných soudů lze považovat za ústavně konformní. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatelé měli v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Pouhá skutečnost, že nebyli v soudním sporu úspěšní a neztotožňují se s právními závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě vést k úvaze o porušení jejich ústavně zaručených práv.

Z důvodů shora uvedených Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelů zakotvená v y, v a 36 y a nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 24. února 2005

JUDr. Jiří Nykodým

předseda senátu