Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 616/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem v Šumperku, Radniční 13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2004, čj. -38, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2003, čj. -15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro porušení a 2d. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2002 dospěl Okresní úřad v Šumperku k závěru, že se dne 3. 4. 2002 dopustil dopravního přestupku při řízení jeho osobního vozidla. Stalo se tak podle správního orgánu nesprávným couváním na křižovatce, kde došlo ke střetu s vozidlem přijíždějícím z druhé ulice. Podle správního orgánu stěžovatel nedodržel pravidla silničního provozu a za to mu uložil pokutu ve výši 1 000 Kč. Odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje dne 1. 8. 2002 zamítnuto. Žaloba stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla v záhlaví označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě zamítnuta, a následně byla zamítnuta i jeho kasační stížnost v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.

Stěžovatel s napadenými rozhodnutími obsáhle polemizuje. Uvádí, že výklad , o provozu na pozemních komunikacích, jak jej provedly správní orgány i správní soudy v napadených rozhodnutích, je revoluční. Praxe prý zastává odlišný výklad, což dosvědčuje i stěžovatel, který je sám učitelem autoškoly.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel vytýká oběma správním soudům pochybení při výkladu ust. , upravujícím couvání a otáčení. Byť v tomto ustanovení není výslovně uvedeno, že se při couvání uplatní pravidla pro jízdu křižovatkou, nelze podle stěžovatele volit doslovný výklad, nýbrž je přesto nutno aplikovat ust. téhož zákona, upravující pravidla pro jízdu křižovatkou. K tomuto závěru dochází aplikací dalších výkladových pravidel. Takto zvolený důvod ústavní stížnosti ovšem prokazuje, že ústavní stížnost nebyla podána z důvodů, které by umožnily Ústavnímu soudu v této věci zasáhnout zrušovacím nálezem. Ústavní soud nemohl pominout, že ve věci rozhodly dvě instance správního soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem jednoduchého práva, jehož údajné vady stěžovatel namítá.

Stěžovatel ve svých argumentech zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře opakovaně připustil, že za neexistenceu předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu (např.

, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 45; , in: Sb.n.u.ÚS, sv.11, str.131 a další). Nezbytnost výjimečného suplování této jeho výlučné kompetence však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula.

V této souvislosti je třeba zdůraznit základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z y ČR. Tomuto úkolu Nejvyšší správní soud podle názoru Ústavního soudu v této věci plně dostál.

Rozhodnutí Nejvyššího správní soudu je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky i věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno. V tomto ohledu postačí na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jakož i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, odkázat, aniž by bylo třeba vývody tam blíže rozvedené pro nadbytečnost znovu opakovat.

Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva provedený obecnými nebo správními soudy posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě pátéy, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např.

, in: Sb.n.u.ÚS, sv.15, str.17, a další).

Ústavní soud dále upozorňuje, že v rozporu s odůvodněním ústavní stížnosti ve věci nešlo jen o výklad , ale jak vyplývá z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci byly sporné i otázky skutkové. I z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší v této věci jakkoliv ingerovat. Jestliže obecné či správní soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález ve věci , Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl.).

Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. února 2005