Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 717/04

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 27. ledna 2005 v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele D. K. zastoupeného JUDr. M. Č. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2004 sp. zn. a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2003 sp. zn. , t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání směřující do tamtéž uvedeného a ústavní stížností rovněž napadeného rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.

V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje dotčení svých ústavně zaručených základních práv plynoucích z , , a 3, d, a odst. 3 písm. c), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, písm. a), , Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a Všeobecné deklarace lidských práv. Tvrdí dále, že se soudy dostaly svým postupem do rozporu s kautelami vyjádřenými v , , a y ČR a v rovině práva jednoduchého zejména a 6 tr. řádu.

Dle blíže rozvedených stížnostních bodů návrhu v převážné většině shodných s námitkami uvedenými v jeho odvolání tvrzené porušení označených práv spočívá stručně shrnuto v tom, že soud I. stupně nesprávně hodnotil ve věci provedené důkazy v jeho neprospěch, nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jeho doznání z přípravného řízení nesprávně považoval za klíčový jej usvědčující důkaz. Krajský soud v Brně potom jako soud odvolací nedostál své přezkumné povinnosti, když v odůvodnění svého usnesení k námitkám stěžovatele toliko odkázal ohledně hodnocení provedených důkazů na úvahy soudu prvého stupně k němu vyložené, aniž by k tomuto hodnocení artikuloval své vlastní stanovisko.

Proto se stěžovatel jednak domáhal, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a následně je rovněž nálezem zrušil, dále přikázal Městskému soudu v Brně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl a konečně Krajskému soudu v Brně uložil nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem včetně nákladů jeho právního zastoupení.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. nálezy ve věci

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; , tamtéž, Sv. 4, č. 79,

, tamtéž, Sv. 31, č. 130 a další). Takovou situaci odůvodňující jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů v předmětné věci Ústavní soud neshledal.

Stejně tak samotný poukaz Krajského soudu v Brně na logicky konzistentní odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, pokud se s rozhodovacími důvody v něm uvedenými odvolací soud ztotožnil, nepovažuje Ústavní soud za zásah do shora označených práv stěžovatele, neboť se při tomto shodném náhledu na věc jeví nadbytečným vyložené úvahy nesoucí se k vyvození skutkového stavu věci znovu v rozhodnutí soudu druhého stupně toliko z formálních důvodů opakovat (obdobně k odůvodnění rozhodnutí z pohledu přezkumné činnosti vyšší instance např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 32, č. 6). Odůvodnění usnesení odvolacího soudu se nedostalo do rozporu s intencí rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci García Ruiz proti Španělsku, jak namítá stěžovatel. V tomto judikátu se i výslovně uvádí, že soudům adresovaný závazek plynoucí ze čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací soud "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu".

Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána zjevně neopodstatněnou, a proto podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Z tohoto důvodu již nebylo samostatně (ve vztahu k ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2004) rozhodováno o návrhu na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí. Návrh, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Brně ve věci znovu jednat a rozhodnout byl s ohledem na zákonnou konstrukci posloupnosti důvodů odmítnutí odmítnut pro nepříslušnost ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů.

Náhradu nákladů řízení Ústavní soud stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na výsledek řízení nebyly dány podmínky předvídané v § 62 odst. 4 cit. zákona, když opačný postup je i v rozporu s ustanovením § 83 odst. 1 téhož zákona.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 27. ledna 2005