Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 609/02

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. P., zastoupeného JUDr. V. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27.6.2002, č.j. -56 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.2.1998, č.j. -30, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Č. t., jako vedlejšího účastníka řízení t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se ústavní stížností osobně podanou k Ústavnímu soudu dne 11.10.2002 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Stěžovatel opírá ústavní stížnost o následující důvody.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6.2.1998, č.j. -30 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 750 Kč a náklady řízení a byl vyloučen jeho protinávrh ve výši 2 001700 Kč k samostatnému projednání. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Brně bylo uloženo stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 5200 Kč a náklady řízení, odvolání proti vyloučení protinávrhu k samostatnému projednání bylo odmítnuto. Stěžovatel považuje rozsudek soudu prvního stupně za chybný a účelový, soud dle jeho názoru vedl projednání věci podjatě a účelově s nepřipuštěním protiargumnetace stěžovatele a s chybnou, zkreslenou a neúplnou protokolací. Soud ani nereagoval na podání stěžovatele ze dne 4.3.1999, kterým urgoval svou stížnost a dotazoval se soudu, v jakém stádiu se nachází jeho protinávrh. Rozsudek soudu druhého stupně pak stěžovatel považuje nejen za chybný a účelový, ale i za nezákonný a skandální. Procesní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že soud neakceptoval nutnost nejprve řádně a ve stanovené lhůtě vyřídit podanou stížnost, jakož i podané trestní oznámení ve věci, obě mající relevantní spojitost v následné argumentaci stěžovatele jako účastníka řízení. Pokud jde o právní posouzení věci, Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku pouze zmiňuje, že z žádného ustanovení nevyplývá povinnost vedlejšího účastníka odpovídat na dotazy poplatníků, zapomíná však na nepsaný zákon, t.j. morální kodex a základní kontrolní mechanismus společnosti. Ve vyspělé demokratické společnosti by měla být vstřícnost, slušnost, zodpovědnost ve smyslu komunikace s občanem zřejmým, žádoucím a automatickým atributem, v opačném případě instituce, která odmítá komunikovat se svým plátcem a odpovídat na jeho konkrétní dotazy, musí počítat s tím, že jí ve finanční podpoře nemusí být odmítnutým tazatelem vyhověno.V dané věci se jeví občanská obrana stěžovatele proti arogantní instituci ve formě zdůvodněného (dočasného) neplacení této instituci jako jediná možná - kultivovaná, logická, spravedlivá a plně právně podložená. Vedlejší účastník dle stěžovatele také porušil zákon o svobodném přístupu k informacím č. a to tím, že bezdůvodně neodpověděl na konkrétní dotazy veřejného charakteru včetně urgencí. V dané věci se dle stěžovatele jedná o vztah mezi provozovatelem (podnikatelem) a zákazníkem (poplatníkem), rozsudek Krajského soudu v Brně pak stěžovatel chápe jako otevřené zasahování do obchodně tržních vztahů dvou nezávislých subjektů. Stěžovatel se domnívá, že soud v dané věci porušil v předmětné věci zákon, a to konkrétně , část 6, týkající se řádného vyřizování stížností a také zkrátil jeho právo na spravedlivý proces dle d, resp. a 95 y ČR.

Protože výše uvedená ústavní stížnost trpěla vadami podání, vyzval soudce zpravodaj stěžovatele k odstranění vad podání.

Podáním ze dne 2.12.2002 doplnil stěžovatel svou ústavní stížnost tak, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 90 y ČR, neboť stěžovateli jako účastníku řízení nebyla poskytnuta ochrana oprávněných práv zaručených mu u, dále tvrdí, že došlo k porušení d, a to v , kdy výše uvedenými rozhodnutími v řízení byla porušena nezávislost a nestrannost soudu, a dále d, kdy se stěžovatel cítí být postupem soudu zkrácen na právech.

Relevantní znění těchto článků je následující.

Čl. 90 y ČR: Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 95 y ČR: Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

Čl. 36 odst. 1 d: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 36 odst. 2 d: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y.

Podle a 4 si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení. Vyjádření vedlejšího účastníka nepovažoval Ústavní soud vzhledem k dále uvedeným skutečnostem za potřebné zjišťovat.

Městský soud v Brně Ústavnímu soudu sdělil, že není schopen se k ústavní stížnosti vyjádřit, neboť mu není znám obsah spisu sp. zn. .

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na písemné odůvodnění svého rozsudku s tím, že má za to, že postupem a rozhodnutím odvolacího soudu nebylo porušeno žádné právo stěžovatele, zaručené u ČR a d.

Ze spisu Městského soudu v Brně, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že platebním rozkazem Městského soudu v Brně ze dne 28.8.1996, č. j. -2, bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 450,- Kč a na nákladech řízení částku 500,- Kč. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal stěžovatel odpor. Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 6.2.1998, č.j. -30 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, dále uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 923,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Protinávrh stěžovatele ze dne 6.2.1998, kterým se domáhá po vedlejším účastníkovi ochrany osobnosti a náhrady škody v celkové výši 2 001700,- Kč s příslušenstvím, vyloučil soud k samostatnému projednání. Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27.6.2002, č.j. -56, změnil výrok I. soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 5200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a odvolání stěžovatele proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně odmítnul. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dne 7.10.2002 dovolání, které odůvodnil ustanovením a ust. Vzhledem k tomu, že toto dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti, byl stěžovatel vyzván usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18.2.2003, č. j. -68, aby své dovolání doplnil a uvedl do souladu s ustanovením , tedy aby splnil podmínku povinného zastoupení advokátem tak, že si ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení tohoto usnesení zvolí advokáta, a dále aby ve stejné lhůtě doplnil dovolání o uvedení, v jakém rozsahu rozhodnutí napadá. Stěžovatel byl současně poučen, že pokud této výzvě soudu nebude vyhověno, dovolací soud řízení zastaví. Protože stěžovatel přes výzvu soudu nedostatek podmínky dovolacího řízení neodstranil, Nejvyšší soud ČR dovolací řízení usnesením ze dne 27.11.2003, č.j. -74, zastavil.

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Dle ust. , jsou ústavní stížnost oprávněny podat fyzická nebo právnická osoba podle písm. d) y, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu y ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Dle ust. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

V právní věci stěžovatele za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. , je nutno považovat dovolání. Jak již bylo výše uvedeno, ze spisu Městského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud ČR řízení o stěžovatelem podaném dovolání usnesením ze dne 27.11.2003, č.j. -74 zastavil, protože stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vady podání.

Pokud stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když o stěžovatelem podaném dovolání, jakožto o posledním opravném prostředku, který v dané věci zákon připouští, nebylo věcně rozhodnuto, a to v důsledku procesního pochybení stěžovatele, který si ani přes výzvu soudu nezvolil advokáta a neodstranil vytýkané vady podání.

Neodstraněním nedostatku podmínky dovolacího řízení se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které dovolacímu soudu zabránilo, aby se jeho dovoláním zabýval. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, Holländer, Šimíček: , komentář, C. H. Beck, 2001, str. 330, shodně rovněž usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

,

,

). Ústavní soud v dané věci dospěl k závěru, že dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu Brně je v dané věci posledním procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu . To se ostatně domníval i sám stěžovatel, a proto dovolání podal. Ústavní soud proto konstatuje, že v projednávaném případě nebyla podmínka ustanovení naplněna.

Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti ( ), Ústavní soud ji proto soudcem zpravodajem podle písmeno e) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnul, když neshledal důvod k postupu dle ust. cit. zák.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2005

JUDr. Ivana Janů

soudce zpravodaj