Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 424/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Bezpečnostní softwarové asociace - Svazu softwarové ochrany, se sídlem Praha 5, Trávníčkova 1765, zastoupeného JUDr. I. J., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, čj. -17, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, čj. -17, a to pouze ve výroku označeném bodem II. Stěžovatel měl za to, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejména práv dle d a y ČR.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu - Ministerstva kultury ČR (bod I. výroku) a dále jím bylo stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Z odůvodnění vyplynulo, že stěžovatel se domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného ve věci své žádosti o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv k počítačovým programům, vedené pod sp. zn. 6407/2001, avšak tuto svou žalobu vzal zpět s tím, že po podání žaloby žalovaný ve věci rozhodl. Vzhledem k této skutečnosti soud řízení dle , (dále jen " "), zastavil, přičemž stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení ( ), protože žalovaný rozhodl ve věci dne 14. 4. 2004, tedy ve lhůtě prodloužené ministrem kultury z důvodu námitky podjatosti ze dne 12. 3. 2004.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 9. 4. 2001 podal na Ministerstvo kultury ČR (dále jen "ministerstvo") podle , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským (autorský zákon), výše zmíněnou žádost, načež ve věci vydaná rozhodnutí byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu, doručeným ministerstvu dne 17. 12. 2003, zrušena a věc byla vrácena ministerstvu k dalšímu řízení. Dne 12. 3. 2004, tedy dle stěžovatele čtyři dny před uplynutím 90denní lhůty pro vydání rozhodnutí ( autorského zákona), pak ministerstvo přípisem z důvodu složitosti věci prodloužilo tuto lhůtu do 31. 3. 2004, k dalšímu prodloužení lhůty do 15. 4. 2004 došlo z důvodu (stěžovatelem vznesené) námitky podjatosti pracovnice ministerstva, která o věci rozhodovala. Tento postup stěžovatel považoval za zásah do jeho práva na přiměřenou délku řízení, a tak podal proti nečinnosti ministerstva dne 7. 4. 2004 žalobu, kterou po vydání rozhodnutí ze strany ministerstva dne 14. 4. 2004 vzal zpět. Pokud za této situace soud v napadeném rozhodnutí nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, protože ministerstvo v prodloužené lhůtě rozhodlo, má stěžovatel za to, že argumentace soudu je nesprávná, resp. že nemá oporu jak v zákoně, tak ve skutkových okolnostech věci, kromě toho ani nelze zjistit, na základě aplikace které konkrétní právní normy a jakou výkladovou metodou soud k uvedenému právnímu názoru dospěl. Stěžovatel přitom argumentuje tím, že ministerstvo nebylo oprávněno lhůtu s odkazem na prodlužovat, neboť uvedené ustanovení nelze na daný případ aplikovat vzhledem ke speciálnímu ustanovení autorského zákona. Stěžovatel rovněž považuje prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí za nedůvodné. Vzal-li tedy svou žalobu zpět pro pozdější chování odpůrce, měl mu soud přiznat náhradu nákladů řízení; prodloužení lhůty v dané věci nepřicházelo v úvahu a bylo i věcně nepodložené. Soud měl tímto postupem porušit y a y ČR. Dále stěžovatel vyjádřil pochybnosti, zda nemožnost přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení nepředstavuje porušení ústavnosti, konkrétně y, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004,

sp. zn.

, a upozornil Ústavní soud na možnost postupu podle (pozn.: míněn zřejmě ) ve vztahu k ustanovení Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu v napadené části zrušil a současně aby mu přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení dle .

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.). Je třeba si uvědomit skutečnost, že - jak plyne i z konstantní judikatury Ústavního soudu - vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž Ústavní soud, jakožto soudním orgán ochrany ústavnosti ( y ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů ( y ČR), nepředstavuje "superrevizní" instanci v tomto systému všeobecného soudnictví. Vzhledem k tomuto svému postavení Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím se zabývá pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavněprávní dimenze by mohla věc náhrady nákladů řízení dosáhnout teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Stěžovatel tvrdí, že ke zpětvzetí žaloby přistoupil pro pozdější chování žalovaného, takže je třeba aplikovat ustanovení věta druhá Dle názoru Ústavního soudu je však třeba uvedenou věc posuzovat z procesního hlediska, neboť by bylo neúčelné - po zpětvzetí žaloby stěžovatelem - rozhodovat věc de facto po meritorní stránce "jen" kvůli rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje tím, že prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí bylo protizákonné a neodůvodněné, což však jsou okolnosti rozhodné pro meritorní posouzení věci (srov. ). Ze zmíněného procesního hlediska situace není zcela jednoznačná, neboť na straně jedné stěžovatel vzal svůj návrh zpět právě proto, že po podání žaloby správní orgán rozhodl, zároveň však, jak uvedl městský soud ve svém rozhodnutí, již před podáním žaloby došlo k prodloužení lhůty k vydání rozhodnutí, tedy "pozdější" chování žalovaného, tj. vydání rozhodnutí mělo svůj původ v jeho "předchozím" jednání, tedy v prodloužení lhůty (jež bylo navíc vyvoláno stěžovatelem), a nikoliv tedy (alespoň ne nutně) v podání žaloby. Ústavní soud má v posuzovaném případě za to, že vzhledem ke zvláštním okolnostem posuzovaného případu zde existoval prostor pro soudní uvážení, a tak se Ústavní soud z důvodů výše uvedených necítí být oprávněn do této rozhodovací činnosti zasahovat, a to ani kdyby se s předmětným názorem neztotožňoval.

Má-li stěžovatel za to, že mohlo dojít k porušení ústavnosti v důsledku neexistence opravného prostředku proti napadenému rozhodnutí, nelze se s tímto názorem ztotožnit, neboť žádné takové ústavně zaručené právo neexistuje (to je zakotveno v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod pro rozhodnutí v některých trestních věcech). Je tak plně věcí zákonodárce, v jakém rozsahu toto právo účastníkům soudního řízení poskytne. To že se tak nestalo v případě rozhodování o nákladech řízení - jakožto o věci vedlejšího významu - je vcelku pochopitelné.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno vydat rozhodnutí o tom, že náklady na zastoupení zcela nebo zčásti hradí stát ( ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2005