Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
47064.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 415/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. PhDr. Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. L., zastoupené JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, sp. zn. 10 To 453/2003 , a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 1 T 19/2003 , za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů obou stupňů. Namítá, že výrok o vině je založen na tom, že její výpověď byla označena za nevěrohodnou. Tímto však nelze její vinu konstruovat, jestliže o vině ve věci chybějí důkazy. Stěžovatelka uvádí, že je bezúhonnou osobou a trestného činu se nedopustila. Nevěrohodný byl dle jejího názoru postup pošty, která měla reagovat bezprostředně po zjištění, že jí chybí peníze, a případně věc řešit občanskoprávní cestou. Tvrdí, že v daném případě jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (svědkyně H., provdaná N. si na ni vůbec nepamatuje a přitom ji usvědčuje), v čemž spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listin y.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 1 T 19/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozsudkem soudu prvního stupně uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustila tím, že dne 29. 9. 2001 na pobočce České pošty, s. p. v Ř. převzala u přepážky pro výdej balíků od zaměstnankyně pošty dvě zásilky od společnosti Quelle, s. r. o., obsahující šicí stroj a oděvní svršky, kdy za dodané zboží měla zaplatit bezhotovostním převodem ze svého úvěrového účtu u GE-Capital Multiservis, a. s., pomocí autorizace úvěrové karty OK, přičemž využila omylu pracovnice pošty, která autorizaci neprovedla a vydala balíky bez zaplacení. Stěžovatelka zboží převzala s vědomím, že za něj nezaplatila, čímž se obohatila o zboží v hodnotě 10.538,- Kč ke škodě poškozené České pošty, s. p. Za to byla podle § 250 odst. 1 trestního zákona odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu jednoho roku. Dále byla zavázána povinností nahradit poškozené škodu ve výši 10.538,- Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako nedůvodné zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti, jež postrádá podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů a v podstatě brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, a domáhá se, aby Ústavní soud, jako soud další instance, znovu věc otevřel a rozhodl v její prospěch. Toto postavení však Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Soud prvního stupně i odvolací soud, který se v odůvodnění zamítavého usnesení ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry, se námitkami stěžovatelky náležitě zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud jde o námitku stěžovatelky, že její vina nebyla prokázána a není možné ji konstruovat tím, že obecné soudy její výpověď označí za nevěrohodnou, je třeba uvést, že podle článku 90 Ústavy České republik y jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení "hodnotit". Pouze v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR ve věci
sp. zn. III. ÚS 84/94
, sp. zn. III ÚS 314/99 ).
V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou v rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu důkazů na sebe navazujících a vzájemně se doplňujících. Ústavní soud má za to, že ve věci byly provedeny všechny potřebné důkazy k ověření věrohodnosti výpovědí stěžovatelky i ostatních svědků. O tom svědčí i fakt, že žádná ze stran provedení dalších důkazů nenavrhovala. K závěru o stěžovatelčině vině soud prvního stupně dospěl jak na základě výpovědi zaměstnankyně pošty, tak díky důkazům dalším, které tuto výpověď podporují. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy obou stupňů řádně vysvětlily, z jakých důvodů obhajobě a tvrzení stěžovatelky neuvěřily a jaké důkazy její obhajobu vyvracejí.
Ústavní soud tudíž konstatuje, že v projednávané věci bylo respektováno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla zajištěn přístup k soudu, mohla podávat důkazní prostředky a ve věci bylo provedeno za dodržení procesních zásad dokazování v dostatečném rozsahu. Rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí zákona. Jejich závěr o vině stěžovatelky je z ústavního hlediska akceptovatelný. Není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními. Za dané situace tak Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů. Pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů nemůže založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ nebylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listin y a ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref.:
Doručit do vlastních rukou
- právní zástupce stěžovatelky - 2x
- Krajský soud v Praze
- Okresní soud Praha - východ
Vrátit přílohu - spis sp. zn. 1 T 19/2003 Okresnímu soudu Praha - východ
Ostatní přílohy ponechat ve spise
Po vrácení ZPL vyznačit v rejstříku a spis založit