Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 343/04

Ústavní soud rozhodl dne 22. prosince 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004, sp. zn. , spolu s návrhem na zrušení , takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ) a i co do ostatních formálních podmínek - po odstranění vady spočívající v nedoložení kopie napadených rozhodnutí - ve shodě se zákonem [, , , odst. 6 ], napadl stěžovatel ve své rodiněprávní věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004 (-95) a tvrdil, že jak v odvolacím řízení, tak v řízení před soudem I. stupně byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s d, když obecné soudy nerespektovaly jeho právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení jeho ústavních práv a svobod zaručených , a y ČR a a odst. 4, a d.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. června 2003 (-72, 84) byla zamítnuta žaloba žalobkyně (V. H.), aby byl stěžovatel (vystupoval v procesní pozici žalovaného v řízení před obecnými soudy) uznán povinným platit na výživu žalobkyně (jeho manželky) částku 4.000,- Kč měsíčně s tím, že zůstává beze změny výživné ve výši 2.000,- Kč ve smyslu pravomocného rozsudku stejného soudu ze dne 28. června 2002 (-42).

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2004 (-95) byl k odvolání žalobkyně změněn vpředu označený rozsudek soudu I. stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4) tak, že stěžovatel je povinen platit žalobkyni na její výživu od 4. dubna 2002 dalších 2.000,- Kč měsíčně. Dlužné výživné za dobu od 4. dubna 2002 do 31. března 2004 v celkové výši 48.000,- Kč bylo uloženo stěžovateli zaplatit do 6 měsíců od právní moci uvedeného rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Brojí proti závěru tohoto soudu, že jeho výdělkové možnosti jsou 20.000,- Kč měsíčně, což stěžovatel tvrdil při uzavření leasingové smlouvy. Poukazuje na to, že při jejím vyplňování se dopustil chyby, když mylně vyplnil v příslušné kolonce, kde měl uvést čistý příjem, hrubý příjem ve výši 20.000,- Kč, což odpovídá cca 15.000,- Kč čistého příjmu. Stěžovatel tvrdí, že předložil celou řadu důkazů svědčících o skutečné výši jeho příjmu, mimoto odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalobkyně již sama pracuje a nesprávně zhodnotil její výdělkové možnosti. Odvolací soud v tomto směru neprovedl dokazování, ačkoli tyto "nové důkazy vznikly v souladu s ust. po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně". Tento postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s ust. zákona o rodině. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen. S ústavní stížností byl spojen návrh na zrušení ust. , které je dle názoru stěžovatele v rozporu s jeho ústavním právem na spravedlivý proces.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (y ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jak je vpředu označeno, nevyplývá, že by právní závěry odvolacího soudu, resp. skutková zjištění tohoto soudu, byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což by bylo příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995).

Obdobně tak nezbývá než konstatovat, že rozsah provedeného dokazování se jeví postačující pro rozhodnutí o výživném žalobkyně (manželky stěžovatele). Odvolací soud vycházel stran skutečné výše příjmu stěžovatele z matričního listu klienta ze dne 14. 9. 2000, který předložil leasingové společnosti, kde uvedl čistý příjem 20.000,- Kč a tuto skutečnost stvrdil svým podpisem s tím, že tímto potvrzuje pravdivost v tétoě uváděných údajů (č. l. 59 spisu obecného soudu). K tvrzení stěžovatele, že částka 20.000,- Kč uvedená v předmětném formuláři představuje 20.000,- Kč hrubého, Ústavní soud poznamenává, že výši čistého příjmu nemůže stěžovatel uvádět podle toho, jestli je pro něj výhodnější údaj o vyšším nebo nižším příjmu. Pokud tak učinil, sám se vystavuje zodpovědnosti za jím již jednou uvedené údaje, a proto nelze z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele nic namítat proti tomu, když odvolací soud opřel svůj názor stran výše výživného o důkaz - údaj o čistém příjmu stěžovatele z předmětného formuláře - po provedení tohoto důkazu na jednání dne 24. března 2004 (č. l. 92 spisu obecného soudu).

Obdobně nedůvodná jsou další tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti. Obecné soudy (Městský soud v Praze a zejména Obvodní soud pro Prahu 4) se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly poměry žalobkyně (jejími výdělkovými možnosti a nutností zvýšené péče o nezletilého). V tomto směru není tedy ani případným odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Stěžovatel ostatně sám žádné důkazy k tomuto svému tvrzení v řízení před obecnými soudy, přes vyzvání nalézacím soudem (č. l. 52 spisu obecného soudu), nenabídl. Stěžovatel k tomuto dotazu uvedl, že žádné důkazy nenavrhuje (č. l. 62 spisu obecného soudu). Na uvedeném nemůže nic změnit ani jeho nikterak nekonkretizované tvrzení, že může navrhnout výslech tří svědků (nikterak neoznačených) ke skutečnosti, že žalobkyně od ledna 2004 fakticky pracuje v baru, což uvedl na jednání před odvolacím soudem. Ostatně pokud by došlo ke změně poměrů na straně žalobkyně, může stěžovatel zahájit řízení o snížení výživného.

Návrh na zrušení ust. shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněný. Odhlédnuto od toho, že ve věci stěžovatele žádný z obecných soudů toto ustanovení neaplikoval (stěžovatel dovolání nepodal), lze konstatovat, že - jak již uvedl Ústavní soud ve věci

sp. zn.

- samotné právo na dovolání ústavně zaručeno není. Vě ČR,d a mezinárodních smlouvách podle y ČR žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 sedmého protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) - v mezinárodní smlouvě dle y ČR - je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, který by měl mít stěžovatel k dispozici, jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.

Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.

Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh na zrušení § 237 odst. 2

písm. b) Ústavní soud odmítl [, b) ], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. prosince 2004