Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
44773.html
HTML · 0 B
No categories available
II.ÚS 534/03
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci návrhu Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. V. S., advokátem, na zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2003, č. j. 37 Cm 165/99 , a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, č. j. 9 Cmo 372/2003 -30, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení,
t a k t o :
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), domáhá zrušení rubrikovaných rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých ústavně zaručených právech dle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "). K tomuto zásahu mělo podle stěžovatele dojít tím, že soudy nepokračovaly k jeho návrhu v přerušeném řízení o jím podané žalobě s odkazem na jiné řízení, jež bylo v době rozhodování o návrhu na pokračování řízení rovněž přerušeno.
Z obsahu spisů Městského soudu v Praze ve věcech vedených pod sp. zn. 37 Cm 165/99 a 47 Cm 208/99 , které si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující.
Dne 11. 5. 1999 podal stěžovatel ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze (později Městský soud v Praze) žalobu, kterou se domáhal, aby byla Č., a. s. uložena povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu o prodeji cenných papírů. Městský soud v Praze řízení svým usnesením ze dne 18. 4. 2001, č. j. 37 Cm 165/99 -17, přerušil s odůvodněním, že u stejného soudu je ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 vedeno řízení, v němž jiný žalobce žádá stejného žalovaného o uložení stejné povinnosti s tím, že ve věci byl vydán rozsudek, jenž byl napaden odvoláním.
Svým podáním ze dne 17. 3. 2003 stěžovatel navrhl, aby bylo v řízení v jeho věci pokračováno mj. s odůvodněním, že ekonomická situace Č., a. s. se výrazně zhoršuje a oddálením rozhodnutí o žalobě by byl krácen na svých právech. Návrhu Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 6. 2003, č. j. 37 Cm 165/99 -21, nevyhověl s tím, že řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 , pro které bylo řízení přerušeno, nebylo doposud pravomocně skončeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že odpadnutí překážky přerušení řízení občanský soudní řád nijak neváže na pravomocné skončení řízení, v němž je řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Řízení vedené pod sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo přerušeno a podle názoru stěžovatele soud v řízení ve věci sp. zn. 37 Cm 165/99 nepřihlédl k okolnosti, že v řízení sp. zn. 47 Cm 208/99 byl podán návrh na pokračování v řízení. Stěžovatel dále ve svém odvolání zaujal postoj, že přerušení řízení s odkazem na jiné přerušené řízení je v rozporu se smyslem a účelem § 3 občanského soudního řádu a v rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listin y a právem na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listin y. Na závěr kritizoval stěžovatel skutečnost, že se Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho tvrzeními stran ekonomické situace žalobce.
O podaném odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2003, č. j. 9 Cmo 372/2003 -30, tak, že je potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že zásadnost právní otázky řešené v řízení 47 Cm 208/99 spočívá v tom, že je rozhodováno o skutkově identickém případu, přičemž toto řízení bylo přerušeno z důvodu, že je vedeno další řízení, v němž byla podána žaloba na neplatnost usnesení valné hromady o změně stanov a o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií žalované, přičemž vyřešení této otázky je zásadní pro obě zmíněná řízení (sp. zn. 37 Cm 165/99 i 47 Cm 208/99 ). Toto rozhodnutí stěžovatel napadl spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně ústavní stížností.
Z obsahu spisu Ústavní soud dále zjistil, že návrh na pokračování řízení podala také žalovaná obchodní společnost poté, co bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby proti ní v typově shodných věcech (pravomocně skončilo i řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 ). Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 1. 9. 2004, č. j. 37 Cm 165/99 -38, rozhodl o pokračování řízení, nicméně toto rozhodnutí zrušil usnesením ze dne 30. 9. 2004, č. j. 37 Cm 165/99 -39, po té, co zjistil, že ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo žalobcem podáno dovolání k Nejvyššímu soudu. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, změnu okolností však v řízení před Ústavním soudem žádným svým úkonem nezohlednil.
V souladu s ustanovením § 32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádření předsedkyně senátu 37 Cm Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2004 je presentována v podstatě shodná argumentace jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Městský soud se domnívá, že svým postupem nijak negativně nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Vrchní soud ve vyjádření ze dne 11. 11. 2004 odkázal v podrobnostech na odůvodnění svého rozhodnutí, zdůraznil význam rozhodnutí o platnosti usnesení valné hromady žalované pro řízení o žalobách o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů s tím, že s ohledem na tyto skutečnosti má za to, že postupem soudů nebyla zkrácena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je z hlediska tvrzené protiústavnosti námitka stěžovatele, že nelze přerušit řízení s odkazem na jiné přerušené řízení a dále že se Městský soud v Praze nevypořádal s námitkou změny hospodářských poměrů žalobce v neprospěch stěžovatele.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34).
Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodnutí o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy a kritériem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu je to (mimo řízení o povolení zápisu do obchodního rejstříku), zda je v jiném řízení řešena otázka, která může mít pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Je-li tato okolnost dána, či nikoliv je věcí zvážení konkrétních okolností případu. Tato otázka je věcí výkladu jednoduchého práva a její hodnocení, jak vyplývá ze shora uvedeného, přísluší v zásadě pouze obecným soudům.
Účinky přerušení řízení jsou taxativně vymezeny ustanovením § 111 odst. 1 občanského soudního řádu , podle nějž se v důsledku přerušení řízení nekonají jednání a neběží lhůty podle občanského soudního řádu . Nelze tak souhlasit s argumentem stěžovatele, že přerušené řízení je řízením, které "neprobíhá". Akceptace takového názoru by se opírala o extenzivní výklad § 111 odst. 1 občanského soudního řádu . Termínu "probíhající řízení" dle § 109 odst. 2 písm. c) je dle názoru Ústavního soudu třeba rozumět tak, že přerušení řízení je možné s ohledem na jiné řízení, které je vedeno (nebo k jehož zahájení dal podnět soud, jenž řízení přerušuje), pokud v něm je (má být) řešena otázka významná pro výsledek přerušovaného řízení. Pokud je tedy řízení přerušeno, nejedná se o řízení "nejsoucí". Nelze proto paušalizovat závěr, že přerušení řízení s odkazem na jiné přerušení řízení je nepřípustné, resp. protiústavní. To, zda takovým postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv, je otázkou přezkoumání konkrétních okolností, jimiž se i v posuzovaném případě Ústavní soud zabýval.
Z obsahu spisové dokumentace dostupné Ústavnímu soudu vyplývá, že několik žalobců podalo proti stejnému žalovanému (Č., a. s.) žalobu, aby mu byla uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů (tak v řízeních vedených před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 37 Cm 165/99 , 47 Cm 208/99 , 1 Cm 221/99 , 49 Cm 383/99 ). Vzhledem k tomu, že podání těchto žalob bylo vázáno na stejné skutkové okolnosti, je zřejmé, že v zájmu právní jistoty je, aby soudy o typově shodných (obdobných) případech rozhodovaly shodně. Za situace, kdy některé z uvedených řízení bylo blíže fázi meritorního rozhodnutí věci, lze považovat přerušení jiných řízení v obdobných věcech, v tomto případě spojených osobou žalovaného a shodností skutkového stavu, za legitimní. Nadto je třeba zdůraznit, jak ostatně učinil i Vrchní soud v Praze, že důležitou otázkou pro přerušení řízení ve věci sp. zn. 47 Cm 208/99 bylo vedení řízení o žalobě na neplatnost usnesení valné hromady žalované obchodní společnosti, přičemž vyřešení této otázky má zásadní význam pro rozhodnutí merita sporu o žalobách na uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji cenných papírů. Důvodem přerušení řízení ve věci 37 Cm 165/99 se tak přerušením řízení ve věci 47 Cm 208/99 fakticky stal předmět řízení o neplatnost usnesení valné hromady žalovaného.
Přerušení řízení v případech uvedeného typu nezávisí na materiálních okolnostech reálného vývoje právních vztahů mezi spornými stranami. Zákon (občanský soudní řád ) neupravuje možnost zvažovat jako podmínku přerušení řízení to, zda se změnily hospodářské poměry některého z účastníků řízení. Za této situace proto skutečnost, že soud na námitku změny ekonomické situace žalovaného v odůvodnění svého rozhodnutí nereagoval, nezpůsobuje zásah, jenž by byl pro svou intenzitu schopen zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Neboť i za situace, že by se právě s touto okolností soud vypořádal, nemělo by to vliv na výsledek rozhodnutí, neboť zákon s ní nespojuje žádné následky ohledně možnosti či nemožnosti přerušit řízení.
Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by postup obecných soudů vykazoval prvky libovůle. To, že s výsledkem postupu soudů stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat porušení ústavně garantovaných práv. Pokud by totiž měla být porušením ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listin y každá situace, kdy se účastník řízení neztotožní se skutkovým či právním posouzením, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů; tuto pozici však z pohledu ústavního nezaujímá. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než zaujímá sám, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listin y, pak nezbývá, než takovéto tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud se proto domnívá, že právní závěry, které obecné soudy v proběhnutých řízeních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká,
předsedkyně senátu