Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 630/04

Ústavní soud rozhodl dne 8. prosince 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele P. R. zastoupeného JUDr. P. R. advokátem o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2004 sp. zn. , t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci z podnětu podaných odvolání stěžovatele a státního zástupce nejprve (I.) podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. května 2004 č. j. -688 a poté (II.) podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že pro blíže popsaný skutek uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pročež jej odsoudil k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 21 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále rozhodl rovněž o náhradě způsobené škody.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud mimo jiné k předloženým důkazním návrhům stěžovatele uvedl, že rozsah dokazování provedený krajským soudem pokládá za dostačující a splňující požadavky § 2 odst. 5 tr. řádu, přičemž současně konstatoval, že závěr o jeho nedostatečnosti, která by se měla projevit v jeho doplnění v intencích návrhu obsaženého v podaném opravném prostředku stěžovatele, nesdílí. Dodal, že z pohledu procesního je pak podstatné, že důkazní návrhy učiněné obhajobou nalézací soud nepominul, nýbrž o nich procesním způsobem rozhodl a následně tento svůj postup odůvodnil i ve svém rozhodnutí. S poukazem na blíže rozvedené vývody rovněž dovodil, že zhodnocení ve věci provedených důkazů nalézacím soudem nelze označit za odporující znění § 2 odst. 6 tr. řádu, což jej vedlo k závěru, dle něhož není dán důvod ke zrušení rozsudku soudu I. stupně z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Dospěl dále k tomu, že v daném případě ze skutkového zjištění nalézacího soudu vyplývá přímý úmysl stěžovatele ve vztahu ke spáchanému skutku, nicméně na rozdíl od něj stran úvah o trestu shledal, že krajský soud poněkud nadhodnotil závažnost skutečností charakterizujících spáchaný trestný čin a jiné pro vyvození závěru o uloženém trestu rozhodné okolnosti nevzal dostatečně v úvahu. Neztotožnil se proto s výjimečným trestem odnětí svobody potud, pokud byl původně uložen ve výši 23 let a rozhodl, jak shora již bylo uvedeno.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, v níž, stručně vyjádřeno, jednak rozporoval skutkové závěry vyvozené z důkazů ve věci provedených, jež nalezly v předmětném trestním řízení výrazu v citovaném výroku o vině a trestu, a jednak namítal, že označený soud neoprávněně odmítl provést jím navrhované důkazy s tím, že tyto mohly vést k odlišnému vyvození skutkového základu ve vztahu k meritu věci. V návaznosti na takto, ve smyslu uvedených výtek nesprávně učiněná skutková zjištění, stěžovatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že jím údajně spáchaný skutek nesprávně podřadil pod ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. namísto toho, aby v daném případě pro jeho nepříčetnost v době spáchání činu aplikoval § 12, resp. přinejmenším § 32 odst. 1 tr. zák. V důsledku takto konstruovaných námitek stěžovatel posléze tvrdil, že jeho právům nebyla poskytnuta v odvolacím řízení náležitá ochrana [ , odst. 6, , odst. 2 tr. řádu] a cítí se tak být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z , a d. Proto se domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označený rozsudek nálezem zrušil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a dospěl k závěru, že návrh stěžovatel je zjevně neopodstatněný. S předloženými námitkami se odvolací soud řádně a ve shodě se zákonem, byť nikoliv s náhledem stěžovatele, vypořádal a na obsah odůvodnění jeho rozsudku postačí v podrobnostech odkázat.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře vymezil zobecňující podmínky, za kterých má nesprávná realizace důkazního procesu za následek porušení základních práv a svobod (

sp. zn.

,

). Z pohledu prvního okruhu výhrad stěžovatele by připadala v úvahu pro jejich ústavněprávní relevanci situace, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (

sp. zn.

,

,

a další). V této souvislosti je třeba konstatovat, že myšlenkový postup, který vyústil v náhled stran stabilizace skutkového základu věci, je v příslušném rozsahu v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odpovídajícím způsobem vyložen. Pokud potom se zřetelem ke druhému okruhu námitek stěžovatele došlo k zamítnutí jeho důkazních návrhů, nejedná se o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu (

sp. zn.

,

,

,

,

II. ÚS 213/2000

,

,

,

,

,

a další), když Vrchní soud v Olomouci dovodil, že jde o důkazy dle jeho názoru nadbytečné (srov.

sp. zn.

). Uvedený postup obecného soudu, oproštěný vzhledem k řečenému od libovůle, je tak výrazem nezávislého soudního rozhodování v intencích y ČR. Pakliže se vrchní soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně, tyto následně nalezly odrazu v právní kvalifikaci v mezích skutkové podstaty vraždy spáchané zvlášť surovým způsobem [ , odst. 2 písm. b) tr. zák.].

Ústavní soud tudíž nepřisvědčil tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl [ , ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně, dne 8. prosince 2004