Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 372/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2003, čj. - 33, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003 - 50, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včasnou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003 - 50, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2003, čj. - 33, a žaloba stěžovatele byla odmítnuta. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byla žaloba stěžovatele zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postupem soudů došlo k zásahu do jeho práv zakotvených v , a d (dále jen " "). V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že správní orgán, tj. Klinika nemocí z povolání, Fakultní nemocnice v Hradci Králové (dále jen "klinika"), mu nedoručila rozhodnutí, vydané na základě návrhu podaného jeho lékařkou MUDr. I. Stěžovatel podal na tento postup stížnost Ministerstvu zdravotnictví ČR, které mu nevyhovělo. Proto poté podal žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové, který jeho žalobu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal své zdravotní problémy a uvedl skutečnosti, za nichž mělo být klinikou, na základě vyšetření, které stěžovatel podstoupil dne 13. 5. 1993, vydáno rozhodnutí o stěžovatelově zdravotním stavu, jehož doručení se domáhal žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Hradci Králové zamítl jeho žalobu z důvodu nedodržení lhůty, podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, podle kterého měl podat žalobu podle části páté a nedoručením rozhodnutí Kliniky nebyl poškozen na svých právech. Stěžovatel nesouhlasil s odmítnutím jeho žaloby podle a poukázal na to, že nevydání rozhodnutí o výsledku jeho vyšetření a nedoručení tohoto rozhodnutí jeho osobě, považuje za úmyslné poškození svých práv. Vzhledem k tomu, že soudy nejednaly v souladu s ustanovením a y, považuje to za zásah do svých základních práv. Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti zmínil o výhrůžkách proti své osobě, které měly spočívat v tom, že když se nevzdá svých nároků, bude finančně, a poté i fyzicky zlikvidován. V této souvislosti uvedl, že v roce 1994 byl, za asistence policie, vykraden jeho byt a v roce 1996 ho při jízdě na kole srazilo nákladní auto. Tyto události chápe jako zastrašování své osoby a uzavřel, že je systematicky státem pronásledován, jsou mu upírána práva na jeho zdraví, život, spravedlivý proces a právo na soudní ochranu jeho práv.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel, oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením , o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že rozsudek, jehož zrušení se stěžovatel domáhá, byl již zrušen výrokem I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004, čj. 1 Ans 1/2003 - 50. Právní závěry, obsažené v tomto rozsudku, krajský soud plně respektuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.

Nejvyšší správní soud uvedl, že ke skutkovým otázkám, které se týkají zdravotních problémů stěžovatele a okolností, za nichž mělo být žalovanou Klinikou vydáno rozhodnutí o stěžovatelově zdravotním stavu, se nemůže vyjádřit, neboť správní spis, s ohledem na předmět řízení, neobsahuje k takovému vyjádření podklady, což se týká i stěžovatelových tvrzení o výhrůžkách a fyzických útocích proti němu. K námitkám stěžovatele, že některé závažné skutečnosti nebyly v průběhu řízení u krajského soudu zaprotokolovány a soud se s nimi v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal, uvedl, že tato tvrzení stěžovatele se nezakládají na pravdě. Stěžovatel v kasační stížnosti formálně označil, jako důvody kasační stížnosti, důvody uvedené v a b) . Soud však dovodil, že jde o důvody podřaditelné pod ustanovení a d) . Stěžovatel v kasační stížnosti namítal "zmatenost" odůvodnění rozhodnutí a polemizoval se závěrem krajského soudu o opožděnosti jeho žaloby. Žádná tvrzení o nedostatečné protokolaci a o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu v kasační stížnosti neuváděl. Stěžovatel se žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu domáhal, aby soud uložil žalované klinice povinnost vydat mu rozhodnutí, vydané na základě jeho vyšetření. Poté, co krajský soud tuto žalobu zamítl, stěžovatel podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud uvedl, že shledal kasační stížnost důvodnou, avšak z jiného důvodu než se stěžovatel dovolával. Jeho rozhodnutím nemohl být stěžovatel zkrácen v právech na soudní ochranu a spravedlivý proces ani v právu na zdraví a život.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele proti nečinnosti žalované kliniky, spočívající v nevydání rozhodnutí podle návrhu MUDr. I., odborníka pro plicní choroby Polikliniky II., byla zamítnuta. Podle odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval otázkou, zda ohledně uznání nemoci z povolání u stěžovatele bylo žalovanou Klinikou vydáno rozhodnutí či nikoliv a dospěl k závěru, že existence takového rozhodnutí prokázána nebyla. Dále zkoumal, zda v daném případě vůbec došlo k zahájení správního řízení. Učinil závěr, že krajskému soudu nebyl předložen podnět MUDr. I. k přešetření zdravotního stavu stěžovatele (jak to požadoval v té době platný , podle něhož bylo nutno postupovat). Stejně tak stěžovatel netvrdil ani neprokázal, že by on sám podal návrh na zahájení správního řízení. Na základě těchto skutečností dospěl krajský soud k závěru, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by u stěžovatele započalo správní řízení o uznání nemoci z povolání. V závěru krajský soud poukázal na ustanovení a uzavřel, že i kdyby vycházel z předpokladu, že k zahájení správního řízení ve věci došlo, muselo by se tak stát nejpozději dnem, kdy bylo provedeno vyšetření stěžovatele, tedy 13. 5. 1993. Zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí skončila nejpozději v červenci 1993. Doklady o tom, že by žalovaná Klinika požádala o prodloužení lhůty pro rozhodování, předloženy nebyly. Jednoroční lhůta pro podání žaloby proto marně uběhla v červenci roku 1994 a podle právní úpravy platné v té době nebylo možno žalobu proti nečinnosti správního orgánu podat. Tento institut zavedl až s účinností od 1. 1. 2003. Pokud lhůta pro podání předmětné žaloby uplynula před uvedeným datem, neumožňuje současné znění její podání po tomto datu.

Ze shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu bylo zjištěno, že jím byl zrušen shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, žaloba stěžovatele byla odmítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud uznal důvodnost kasační stížnosti, podané stěžovatelem, avšak z jiných důvodů než z těch, kterých se stěžovatel dovolával. Soud nejprve poukázal na to, že přezkoumání rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví v řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, tudíž Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti a jen v zákonem stanovených případech je tato vázanost prolomena. Mezi důvody, kdy soud přezkoumává napadené rozhodnutí z úřední povinnosti, zařazuje ustanovení i důvod zmatečnosti řízení před soudem, v němž bylo vydáno kasační stížností napadené rozhodnutí. Tento důvod spočívá v tom, že chyběly podmínky řízení, což bylo v projednávané věci naplněno. Podle Nejvyššího správního soudu žalobou na nečinnost se lze domáhat ochrany u soudu jen tehdy, pokud je správní orgán nečinný ve vydání rozhodnutí, kterým má být rozhodováno o právech nebo povinnostech. Pokud úkon správního orgánu není způsobilý zasáhnout do práv a povinností žalobce, není v pravomoci soudu poskytovat ve správním soudnictví ochranu proti správnímu orgánu, který je s provedením takového úkonu v prodlení a nemůže rozhodovat o povinnosti správního orgánu úkon provést. Není přitom podstatné, zda absentujícím rozhodnutím má správní orgán rozhodovat o subjektivním veřejném právu žalobce nebo o jeho soukromoprávní věci, neboť ze zákona vyplývá, že jde o dva samostatné druhy řízení a každý z nich se spravuje vlastními procesními pravidly. Z ustanovení ve spojení s je třeba dovodit, že jen v řízení o žalobě proti již vydanému rozhodnutí, kterým správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci, má být žaloba odmítnuta a žalobce odkázán na podání nové žaloby podle části páté , ve znění účinném po 1. 1. 2003. Pravidla o řízení proti nečinnosti takový důvod nepřípustnosti neobsahují. Soud dále uvedl, že na postup při uznávání nemoci z povolání se vztahovalo ustanovení , o péči o zdraví lidu, podle něhož se na rozhodování při výkonu zdravotní péče, s odchylkami zde uvedenými, vztahoval . Posudkový závěr, vydávaný v tomto správním řízení, není rozhodnutím o právech nebo povinnostech občanů, týkajících se jejich zdraví ve smyslu , není ani rozhodnutím ve smyslu ustanovení , neboť se jím nezasahuje do práv nebo povinností osoby, jíž se týká. Je zcela na vůli takové osoby, aby se i při pro ni negativním posudkovém závěru, či neexistenci posudkového závěru, domáhala, případně i soudní cestou, svých práv, vyplývajících z předpisů pracovněprávních, popřípadě předpisů o důchodovém pojištění. Teprve rozhodnutí o těchto nárocích jsou způsobilá zasáhnout do jejich práv. Jestliže posudkový závěr o zdravotním stavu, tedy o existenci nemoci z povolání, není rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva posuzované osoby, nelze se ve správním soudnictví domáhat ochrany žalobou na nečinnost zdravotnického zařízení. Pokud se stěžovatel žalobou na nečinnost domáhal uložení povinnosti žalované vydat rozhodnutí - posudkový závěr o jeho zdravotním stavu, nebyla dána pravomoc soudu a žaloba měla být, pro nedostatek této podmínky řízení, krajským soudem odmítnuta podle . Jestliže krajský soud ve věci meritorně rozhodoval a žalobu zamítl, bylo jeho řízení zmatečné. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a současně odmítl kasační žalobu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení , a y, které spatřuje v tom, že mu správní orgán (Klinika nemocí z povolání) nevydal posudek o jeho zdravotním stavu, který měl být podle stěžovatelova názoru rozhodnutím. Krajský soud jeho žalobu na nečinnost správního orgánu zamítl a Nejvyšší správní soud poté jeho kasační žalobu odmítl.

Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ě ČR a v d. Ústavní soud opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s u ČR, d a mezinárodními smlouvami podle y ČR. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález

sp. zn.

).

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se domáhá zrušení výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, když tento rozsudek již byl rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004 čj. 1 Ans 1/2003 - 50, zrušen. Nejedná se tedy o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů (dále jen " "). Z toho důvodu jsou naplněny podmínky pro odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, podle , jako návrhu nepřípustného.

Pokud vůči stěžovateli v minulosti došlo k výhrůžkám a pokusům o jeho likvidaci, jak tvrdí v ústavní stížnosti, měl a má právo obrátit se na orgány činné v trestním řízení.

Ústavní soud se poté zabýval ústavností postupu v řízení před Nejvyšším správním soudem a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soud posoudil veškerá skutková zjištění v předmětné věci a na jejich základě vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele a opřel své rozhodnutí o příslušná ustanovení , - v té době platného - i - . Ústavní soud se zcela ztotožnil s právními závěry, ke kterým ve svém rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud a ve věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.

Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před Nejvyšším správním soudem nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v , a v d. Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové odmítl podle ustanovení , jako návrh nepřípustný a ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl podle , jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. prosince 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu