Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 686/03

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu Praha ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. , a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na , , 3 d, jakož i a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003, sp.zn. , rozsudku Městského soudu Praha ze dne 5. 6. 2003, sp.zn. , a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 9. 2002, sp.zn. .

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 9. ledna 1986, sp. zn. , odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně. Usnesením Vojenského obvodového soudu Olomouc ze dne 2. července 1991, sp.zn. , byl shora uvedený rozsudek podle zrušen ve výroku o trestu a následným rozsudkem z téhož dne téže sp.zn. bylo upuštěno od potrestání. Sdělením Federálního ministerstva obrany - Správy vojenských soudů ze dne 16. listopadu 1992, č.j. RTr 2193/91, byla poté stěžovateli přiznána částečná náhrada ve výši 64.875,- Kč; odškodnění zahrnovalo náhradu nákladů výkonu vazby a trestu odnětí svobody a náhradu ztráty na výdělku. Usnesením Okresního soudu Olomouc ze dne 8. června 2001, sp. zn. , byla podle zrušena všechna dosud pravomocná soudní rozhodnutí ve věci. Následným rozsudkem téhož soudu ze dne 23. července 2001, sp.zn. , byl navrhovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Dne 8. září 2001 požádal stěžovatel Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR (dále jen VÚPZ) o dodatečné odškodnění. VÚPZ svým dopisem ze dne 30. listopadu 2001, č.j. 405-04629-01-14-15, přiznal navrhovateli dodatečné odškodnění ve výši 200,- Kč jako paušální náhradu nákladů původního trestního řízení [jde o položku podle , v platném znění]. Další požadavky VÚPZ odmítl s odůvodněním, že "jde již o plnění nad rámec o soudní rehabilitaci, v platném znění".

Stěžovatel se proto obrátil s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 6 a požadoval 600.000,- Kč jako náhradu za nemateriální újmu. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2002, sp. zn. , jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 5. června 2003, sp. zn. , byla navrhovatelova žaloba na zaplacení částky 600.000 Kč zamítnuta. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. října 2003, sp. zn. , s tím, že "usnesení neobsahuje odůvodnění, neboť dovolání nebylo shledáno přípustným podle ( c odst. 2, věta první, )". Tato rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, Městského soudu Praha a Nejvyššího soudu ČR jsou napadena ústavní stížností.

Stěžovatel dále tvrdí, že článek 41 Úmluvy přiznává právo na spravedlivé zadostiučinění nejen tehdy, jestliže není přiznáno žádné odškodnění, ale i v případě, že "vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu.". To je prý i jeho případ, neboť některé drobné položky mu byly přiznány, ale nikoli to nejvýznamnější, tedy odškodnění za vlastní ztrátu osobní svobody a s tím spojenou morální a citovou újmu. Stěžovatel uvedl, že podle názoru Městského soudu Praha je nárok na přiměřené zadostiučinění nárokem vyplývajícím z osobnostních práv člověka, jak je specifikuje ustanovení . Takovou žalobu na ochranu své osobnosti však stěžovatel nepodával, a proto se nemůže domáhat nároku, který se váže pouze k ochraně osobnosti; uvádí k tomu, že pokud byl plně rehabilitován podle , musel v žádosti o odškodnění postupovat závazně podle v platném znění a jiný postup údajně zvolit nemohl. Stěžovatel prý vycházel z toho, že v v platném znění je výčet nároků demonstrativní; v dalším pak vycházel z toho, že odkazuje na , který však jednotlivé položky odškodnění nespecifikuje. Stěžovatel proto postupoval podle ustanovení a svůj nárok odvodil z .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud zjistil z napadených rozhodnutí, resp. z příslušného spisového materiálu (spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. ), že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. , byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované České republice, zast. Ministerstvem obrany ČR, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 600.000,- Kč. Soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že je "zákonem příslušného státu" ve smyslu Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má být poškozený odškodněn, přičemž podmínky uplatnění nároku se řídí Dále soud prvního stupně odkázal i na názor Nejvyššího soudu ČR (rozsudek z 23. 2. 2000, sp. zn. ), ze kterého vyplývá, že soudu nenáleží pravomoc konstituovat další, v zákoně č. 119/90 Sb. neuvedené nároky na odškodnění. Právě toho se však žalobce podle názoru soudu svojí žalobou domáhal, jestliže žádal, aby mu - oproti jiným minulým režimem politicky pronásledovaným občanům - bylo přiznáno odškodnění, na které ani zákon, ale ani mezinárodní smlouva, kterou by byla Česká republika vázána, nepamatují. Žalobce prý požaduje, aby jeho osoba byla zvýhodněna proti jiným osobám, na které se vztahuje zákon č. 119/90 Sb. Takový postup však není přípustný a jelikož požadavek žalobce na další odškodnění tzv. morální a citové újmy nemá v daném případě oporu, rozhodl soud o zamítnutí předmětné žaloby.

Městský soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. , zejména vyslovil právní názor, že žádný právní předpis v ČR neumožňuje odškodňovat morální či citovou újmu za neoprávněný výkon trestu odnětí svobody takovým způsobem, jak žalobce-stěžovatel požaduje. Výčet v ustanovení § 23 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci je sice výčtem demonstrativním, nicméně kromě nároků v tomto ustanovení uvedených, mají oprávněné osoby ještě další nároky uvedené v a zákona. Nárok na odškodnění morální či citové újmy však ani zákon o soudní rehabilitaci ani neuvádějí. Závazek České republiky vyplývající z článku 5 odst. 5 Úmluvy o odškodnění neprávem vězněné osoby byl v českém právním řádu naplněn, a to jednak v obecné právní úpravě provedené , jednak v úpravě speciální, která dopadá na specifické případy odškodnění za tzv. politické delikty, spáchané v době nesvobody ( ). Přiměřené zadostiučinění, o které žalobce své návrhy opírá, není nárokem odškodňujícím majetkovou či nemajetkovou újmu žalobce jako poškozeného, ale nárokem vyplývajícím z údajného porušení základních osobnostních práv člověka, tedy zejména života, zdraví, cti, lidské důstojnosti, soukromí, jména a projevu osobní povahy tak, jak je specifikuje ustanovení ; žalobce-stěžovatel se však v tomto případě ochrany své osobnosti nedomáhal.

S výše uvedenými závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, s výjimkou případů, kdy zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost však v zásadě spočívá v polemice stěžovatele s podrobně uvedenými a řádně zdůvodněnými právními závěry soudů, takže jeho námitka, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d, nemůže obstát. V tomto směru lze dodat, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté d a napadené rozsudky je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování ( y), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. , kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nutno uvést, že toto rozhodnutí sice nebylo odůvodněno - v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením § 243c odst. 2 o.s.ř, které Ústavní soud následně svým nálezem ze dne 11. 2. 2004,

sp. zn.

(č. 153/2004 Sb.) zrušil - leč tato skutečnost sama o sobě nemůže vést k vyhovění ústavní stížnosti a zrušení takového rozhodnutí Nejvyššího soudu. Vždy je třeba zejména zkoumat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele v řízení před nalézacím a odvolacím soudem; pokud k tomu nedošlo - jako je tomu v daném případě - bylo by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu projevem zcela formalistického přístupu a na věci samé by nemohlo nic změnit. Nejedná se tedy o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu; ostatně sám stěžovatel proti postupu Nejvyššího soudu nijak blíže neargumentuje. Ústavní soud byl v tomto směru rovněž veden principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.

Vzhledem k podstatě zkoumaného případu lze dále v uvedené souvislosti poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , ve kterém je mj. uvedeno, že k otázce, zda v řízení o odškodnění osoby rehabilitované podle lze odškodnit i nemateriální újmu, z ustálené judikatury tohoto soudu vyplývá, že ačkoli je ustanovení ustanovením s demonstrativním výčtem, nelze z něj dovodit, že by soud mohl kromě nároků v tomto zákoně uvedených svým rozhodnutím konstituovat nějaké nároky další; nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani

Co se týče odkazu stěžovatele na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997 (č. 54/1996) a P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002 (č. 36548/97), nutno dodat, že tato rozhodnutí vycházela z poněkud odlišného skutkového stavu a závěry v nich uvedené nelze k řešení zkoumaného případu použít. Stěžovatelům T. a K. Řecko neposkytlo v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod za nezákonnou vazbu vůbec žádné odškodnění a věc stěžovatelů P. se týkala práva na ochranu pokojného užívání majetku a restitučního řízení podle Ke stejnému názoru ohledně použitelnosti rozsudků ve věcech T. a K. proti Řecku a P. a P. proti České republice ostatně dospěl i Nejvyšší soud ve výše citovaném usnesení ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. .

Obecně lze k podstatě daného případu ještě připomenout, že v zásadě ani není možné - vzhledem k délce totalitního období a rozsahu porušování lidských práv - odškodnit v nynější době v plné výši veškeré křivdy, vzniklé v minulém režimu, navíc podle subjektivně určených nároků poškozených osob. Pokud stěžovatel uvádí, že jediným důvodem jeho odsouzení bylo to, že se nechtěl v Československé lidové armádě učit bojovat se zbraní v ruce proti svým bližním, nutno takovému jednání samozřejmě přiznat z mravního hlediska vysokou hodnotu. Nespravedlivá soudní rozhodnutí ve zkoumané věci však byla zrušena a stěžovateli - jak sám uvádí - byla i přiznána částečná náhrada. Jestliže by bylo k tomu nedošlo, bylo by nutno případ posuzovat jinak; za shora podrobně popsané situace však právní závěry napadených rozsudků obecných soudů podle přesvědčení Ústavního soudu i z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele plně obstojí.

Nad rámec výše uvedených závěrů Ústavní soud znovu podotýká, že pouhá polemika s řádně a přesvědčivě odůvodněným rozhodnutím obecného soudu, resp. odlišný právní názor stěžovatele či jeho právního zástupce, jak měl tento soud v řízení postupovat a hodnotit okolnosti konkrétního případu, opodstatněnost ústavní stížnosti přirozeně založit nemůže.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. Vojen Güttler v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu