Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 154/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické, o ústavní stížnosti J. J., zastoupené Mgr. A. S., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2004, čj. -141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo završeno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a M. J. k domu č.p. 24 a pozemkovým parcelám v k. ú. B. u D.. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo ústavně zaručené v d (dále jen "") a je přesvědčena, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když za důvody zřetele hodné pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle ustanovení obč. zákoníku považovaly subjektivní hlediska žalovaného, jak jím byla tvrzena, aniž by tato hlediska objektivně zjišťovaly. Žádá proto, aby Ústavní soud nálezem rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 6. 2004, podepsaném předsedou senátu 22 Cdo, odkázal na odůvodnění svého usnesení napadeného ústavní stížností s tím, že dovolací soud práva stěžovatelky jak je zmiňuje v ústavní stížnosti neporušil.

Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. , Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. 1. 2003, čj. -86, Okresní soud v Českých Budějovicích po předchozím provedeném dokazování zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky (v řízení před obecným soudem v postavení žalobkyně) a M. J. (před obecným soudem na straně žalované) k nemovitostem ve výroku rozsudku blíže určených s tím, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky, kterou zavázal povinností zaplatit žalovanému částku 80 000,- Kč. Okresní soud odůvodnil svoje rozhodnutí založené na ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku mimo jiné i tím, že žalovaný neprokázal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu za zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, když jeho tvrzení o citové vazbě k nemovitostem získaných po rodičích považoval za zeslabené souhlasem žalovaného s rozdělením nemovitostí a nikoliv natolik intenzivní, aby bránil vypořádání spoluvlastnictví způsobem jak umožňuje. Okresní soud dále uvážil skutečnost, že oba účastníci řízení využívali nemovitosti k trávení volného času, nikoliv k trvalému bydlení, velikost jejich podílů (stěžovatelka 9/10, žalovaný 1/10) a jejich přínos k opravám a údržbě.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 5. 2003, čj. -113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že žalovaný prokázal existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro zamítnutí návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jak je má na mysli ustanovení § 142 odst. 2 obč. zákoníku. Tyto důvody odvolací soud spatřoval v tom, že jednu z nemovitostí tvořil rodný dům žalovaného, který v něm bydlel do svých 21 let a poté zde trávil víkendy, dále ve věku žalovaného (ročník 1929), jakož i v okolnostech, za jakých došlo k tomu, že žalovaný se stal spoluvlastníkem 1/10 nemovitostí a jeho bratr (zemřelý manžel stěžovatelky) spoluvlastníkem podílu 9/10. Odvolací soud rovněž přihlédl k podílu žalovaného na opravách domu a intenzitě zájmů stěžovatelky a žalovaného s tím, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby žalobě bylo vyhověno.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka uplatnila dva dovolací důvody, z nichž ani jeden nebyl dán. Dovolací důvod podle ustanovení je dán tehdy, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně, ze kterých soud druhého stupně dovodil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, měla oporu v provedeném dokazování, neboť vyplynula buďto z výpovědí účastníků či výpovědí svědků (J. K., Z. K., F. K.) a nevyloučil je ani znalec ing. R. K. ve znaleckém posudku o ceně nemovitostií. Dovolací důvod podle je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud nezjistil, že by hypotéza právní normy ( obč. zákoníku) byla vymezena nesprávně či neúplně a považoval úsudek odvolacího soudu, jímž bylo zamítnutí žaloby odůvodněno, za odpovídající učiněným a podloženým skutkovým zjištěním.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je rozhodnutím o naplnění podstaty stěžovatelkou tvrzených dovolacích důvodů, či nikoliv. V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovolací soud vyložil předpoklady úspěšnosti dovolacích důvodů podle ustanovení a odst. 3 , jakož i to, co lze považovat za nesprávné právní posouzení věci či vadné skutkové zjištění. Poté postupem a způsobem plně přezkoumatelným a akceptovatelným vyložil, jak hodnotil právní závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádřené v dovoláním napadeném rozsudku a proč a na základě jakých skutkových zjištění naplnění dovolacích důvodů neshledal. Nahlížeje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska kautel hlavy pátéy, Ústavní soud žádné pochybení dovolacího soudu, které by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu přezkum legality soudních rozhodnutí nepřísluší, neboť jako orgán ústavnosti stojící mimo soustavu obecných soudů je oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postupem či rozhodnutími byla zároveň porušena základní práva a svobody. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky své ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval ve své dosavadní rozhodovací praxi (srov. nález

sp. zn.

(publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), stejně jako podmínky svého zásahu v případě excesů při nesprávné aplikaci či interpretaci jednoduchého práva (srov. nález

sp. zn.

, publ. in ÚS, sv. 25, č. 37;

sp. zn.

, ÚS, sv. 3, č. 9;

sp. zn.

, ÚS, sv. 22 č. 63 a další). O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

K tvrzenému porušení y Ústavní soud uvádí, že spoluvlastnictví je výrazem vlastnického vztahu ke společné věci s těmi důsledky, že spoluvlastník může se svým podílem nakládat jen s ohledem na zájmy ostatních spoluvlastníků. Platí, že nikdo v zásadě nemůže být nucen, aby setrvával ve spoluvlastnickém vztahu ( obč. zák.), z této zásady však zákon stanoví výjimky ( obč. zák.). Na ústavněprávní úrovni ustanovení y zaručuje rovnost vlastnického práva všech vlastníků co do jeho zákonného obsahu a ochrany, jinými slovy vyjádřeno zakazuje vytváření různých kategorií vlastnictví a hierarchický vztah mezi nimi a zaručuje, že všichni vlastníci mají stejné zákonné prostředky k ochraně svého vlastnického práva. Tyto principy Nejvyšší soud ČR svým rozhodnutím v projednávané věci neporušil. Námitka stěžovatelky, že se cítí být na zákonné úrovni v nerovném postavení se žalovaným v ochraně svých vlastnických práv, je námitkou, která, jak shora vyloženo, není sama o sobě schopna založit ústavněprávní rozměr věci a zásah Ústavního soudu, neboť y zaručuje rovnost subjektů co do obsahu vlastnického práva, nikoliv co do jeho předmětu.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30 listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r.

předseda senátu