Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 133/04

Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., , zastoupeného Prof. JUDr.J.M.,CSc.advokátem

proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne

4. prosince 2003, sp. zn. , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne

13. března 2003, sp. zn. , a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

24. července 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podáno v souladu se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), a byla doplněna podáním ze dne 4. června 2004, napadl stěžovatel ve své trestní věci, vedené před Městským soudem v Praze ( ), pravomocné a jemu doručené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2003 ( ) a jemu předcházející odsuzující rozhodnutí obecných soudů (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 - a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002 - ) a tvrdil, že ve věci rozhodující obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ( d a a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), d, a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2002 ( ), ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2003 - , byl mj. stěžovatel uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy (§ 7 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák.) a návodem k trestnému činu nedovoleného ozbrojování [§ 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., § 185 odst. 2 písm. a) tr. zák.] a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na deset let se zařazením do věznice s ostrahou. Kromě toho byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro organizátorství dalšího trestného činu vraždy [§ 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1994]. Žalovaného jednání se stěžovatel podle odsuzujících rozhodnutí obecných soudů dopustil tím, že si v přesně nezjištěné době v roce 1993 na nezjištěném místě v okrese Šumperk u J. V. objednal usmrcení S.Č, který se zajímal o obchody s lehkými topnými oleji, a za tím účelem J. V. poskytl zálohu ve výši nejméně 500.000,- Kč a informace o adrese S. Č. v Praze. Podle zjištění Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Vrchní soud v Praze, J. V. prostřednictvím L. H. zkontaktoval L. V.u něhož si usmrcení S. Č. objednal s tím, že pokud usmrcení provede, bude mu vyplacena odměna 1.000.000,- Kč, přičemž mu předal zálohu ve výši 400.000,- Kč a poskytl informace o místě pobytu S. Č.avšak k usmrcení S. Č. nedošlo, protože L. V. se tohoto jednání nechtěl dopustit.

Vpředu označené usnesení Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. prosince 2003 ( ) odmítnuto z důvodu jeho zjevné neopodstatněnosti [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel - stručně shrnuto - tvrdí, že nalézací soud nepostupoval v souladu s § 2 odst. 1 a 5 tr. ř. a nevypořádal se s obhajobou stěžovatele. Městský soud v Praze přes pokyny Vrchního soudu v Praze neprovedl doplňující výslech svědka L. V. ani konfrontaci odsouzeného V. se svědkem L. H. k předmětu "objednávky", nevedl ani dokazování k firmám, zmíněným v článcích novináře S. Č.. Stěžovatel dále uvádí, že dokazování bylo provedeno svévolně a v rozporu s nálezy Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

a

. Brojí proti rozsahu dokazování a hodnocení důkazů. Tvrdí, že odvolací soud detailněji nereagoval na výhrady stěžovatele vznesené v jeho odvolání, což je v rozporu se závěry vyplývajícími z nálezu ve věci

sp. zn.

. Poukazuje na to, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech

sp. zn.

,

). V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje zejména výpověď svědka V. a její věrohodnost. Poukazuje na to, že obhajoba znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie zpochybnila tvrzení obecných soudů i znalců obžaloby o věrohodnosti svědka Večeře a předložila "seriózní" motivy jeho křivé výpovědi. Nalézací soud je nehodnotil ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Tvrdí, že nalézací soud při rozhodování zcela opominul skutečnost, že v důkazních prostředcích, znaleckých posudcích a výpovědi znalce, o něž opřel svoje rozhodnutí, se vyskytují rozpory, a nepokusil se tyto rozpory odstranit (viz nález ve věci

sp. zn.

). Podle názoru stěžovatele nejsou odůvodnění obou odsuzujících rozhodnutí v souladu s ust. § 125 tr. ř. a jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Stěžovatel poukázal i na argumenty ve zrušujícím usnesení Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že napadený rozsudek neumožňuje přezkoumat, jakým postupem dovodil městský soud kauzální souvislost mezi časově omezeným a z právního hlediska nenapadnutelným působením stěžovatele v obchodech LTO a jednáním, které by směřovalo k ohrožení St. Č.. Namítá, že bylo porušeno v souvislosti s výslechem svědka Č. jeho právo na obhajobu. Další námitky stěžovatele směřovaly proti postupu dovolacího soudu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, jak je vpředu označeno, a nezákonná rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, jež mu předcházela.

K výzvě Ústavního soudu ( ) se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR. Ve svém vyjádření poukázal - stručně shrnuto - na to, že podstatná část námitek stěžovatele směřovala proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů. Důsledkem toho bylo, že se dovolací soud dovoláním meritorně nezabýval v celém rozsahu, ale jen v rozsahu odpovídajícím relevantně uplatněným námitkám, tj. námitkám, které obsahově naplňovaly zákonné dovolací důvody. Námitka, že skutek zjištěný soudy nevykazoval znaky přípravy k trestnému činu vraždy a že čin neměl potřebný stupeň nebezpečnosti, že nebezpečnost činu zanikla, resp. že zanikla trestnost přípravy byla relevantním dovolacím důvodem, avšak z důvodů, které byly vyloženy v usnesení Nejvyššího soudu ČR, byla zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta, pokud nebude odmítnuta.

Ústavní soud si vyžádal obsáhlý spis Městského soudu v Praze sp. zn. a po jeho prostudování s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. nevyplývá, že by právní závěr obecných soudů o vině stěžovatele byl v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, který by byl příčinou porušení práva na spravedlivý proces podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry naopak z provedeného dokazování vyplývají. Jinými slovy řečeno, z provedených důkazů lze dovodit právní závěr o vině stěžovatele ( tr. ř.) a jeho tvrzení, týkající se jiné skutkové verze, jsou pouhou polemikou s právním názorem obecných soudů a s věcnou správností jejich rozhodnutí.

K polemice stěžovatele s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy, zvláště pak soudem nalézacím, se sluší konstatovat, že pokud jde o hodnocení důkazů, z připojeného spisu vyplývá, že obecné soudy (Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze) postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994).

Ze spisu obecného soudu (Městského soudu v Praze) vyplývá, že stěžovatel, resp. jeho obhájce, mohl realizovat svá procesní práva a této možnosti využil, o čemž svědčí i postup obhájce stěžovatele v celém trestním řízení, který kladl otázky svědkům, navrhoval důkazy a podával opravné prostředky, apod. Nebylo z něj ani zjištěno, že by ve věci stěžovatele některý z obecných soudů postupoval v rozporu s procesním předpisem (trestním řádem). Rovněž tak napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jak jsou vpředu označena, jsou ústavně konformním způsobem odůvodněna a obecné soudy se v nich postačujícím způsobem vypořádaly s obhajobou stěžovatele a s tvrzeními, která uplatnil ve svém odvolání a dovolání; z odůvodnění odsuzujících rozhodnutí pak vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci ( , y ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily ( , tr. ř.); pod aspektem ústavnosti ( y ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.

Odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, jak jsou blíže označena v ústavní stížnosti, jsou nepřípadné z důvodu odlišných skutkových okolností, na základě kterých byla tato rozhodnutí vydána.

Nelze proto než uzavřít, že v dané věci nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se obžalovaný (stěžovatel) uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování a pouhé odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [ ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2004