Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 196/04

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. L. S. zastoupené JUDr. J. P., advokátem proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, čj. -313, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2004, čj.

-313. Tímto rozhodnutím, jak plyne z ústavní stížnosti a jejích příloh, soud vyslovil dle , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), svůj souhlas s tím, aby ve věci stěžovatelky (jako úpadce) správce konkurzní podstaty mimo dražbu prodal z konkurzní podstaty pozemek p. č. 528/7 o výměře 368 m2 v k. ú. Krňany, okres Benešov, a dále pak - kromě dalšího - stanovil podmínky tohoto prodeje. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí vyplývá, že správce konkurzní podstaty požádal o udělení předmětného souhlasu dne 21. 7. 2003, soud vzal v úvahu charakter pozemku, jeho cenu dle znaleckého posudku, jakož i skutečnost, že zástupce věřitelů ve svém vyjádření ze dne 26. 6. 2003 s návrhem konkurzního správce souhlasil za podmínky, že prodejní cena nebude nižší než cena dle znaleckého posudku. Vzhledem k těmto skutečnostem městský soud s prodejem shora označené nemovitosti rovněž souhlasil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že usnesením zmíněného soudu ze dne 28. 1. 2000, čj. -44, byl na její majetek prohlášen konkurz pro pohledávky 17 věřitelů, ve skutečnosti stěžovatelka dlužila jen dvěma věřitelům, pohledávky ostatních neuznává a ve všech těchto případech v rámci konkurzního řízení probíhá řízení o tzv. incidenčních žalobách, přičemž stěžovatelka má dle svého vyjádření majetek, který svou hodnotou převyšuje v konkurzu uplatněné pohledávky. Prohlášením konkurzu měla být stěžovatelka odstavena od možnosti pokojně držet svůj majetek a spravovat jej, a tak i uhradit dvě skutečně existující pohledávky. Dále stěžovatelka uvedla, že se prohlášení konkurzu bránila, jejímu odvolání nebylo vyhověno a o dovolání soud dosud nerozhodl. Stěžovatelka má za to, že pokud za dané procesní situace, kdy na straně jedné její nemovitý majetek je zajištěn nemožností dispozice s ním a nehrozí mu ztráta, poškození ani znehodnocení, a na straně druhé nejsou známi skuteční věřitelé a rozsah jejich pohledávek, vydal konkurzní soud napadené usnesení, nastal rozpor se zásadou proporcionality a došlo k hrubému zásahu do práva na pokojné držení majetku dle Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), napadené rozhodnutí je v rozporu i s d (dále jen ""). Stěžovatelka také poukazuje na to, že dané usnesení bylo vydáno pouze soudní tajemnicí a není proti němu přípustný opravný prostředek, kromě toho nebyla ve věci ani vyslechnuta, což považuje za porušení Úmluvy a y. Postup soudu a správkyně konkurzní podstaty stěžovatelka považuje za protiprávní a protiústavní a tvrdí, že nejprve měl být zajištěn její majetek, pak měli být zjištěni v řádném řízení skuteční věřitelé a jejich pohledávky a teprve potom mělo být přikročeno k případnému prodeji. V souvislosti s tím stěžovatelka navrhla, aby si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. , spisy týkající se incidenčních žalob, a aby vyslechl stěžovatelku a správkyni konkurzní podstaty. Dále navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do doby rozhodnutí o ústavní stížnosti, a aby napadené usnesení městského soudu zrušil.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí tomu, že by v důsledku napadeného rozhodnutí došlo k eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí soudu o souhlasu a podmínkách prodeje konkursní podstaty mimo dražbu dle § 27 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Žádná z námitek v ní uvedených však proti tomuto rozhodnutí nesměřuje, když se tyto týkají jednak nesouhlasu s prohlášením konkurzu na její majetek (a jeho právními účinky), jednak postupu konkurzního správce, jenž měl dle stěžovatelky ke zpeněžování konkurzní podstaty přistoupit až po skončení tzv. incidenčních řízení.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností usnesení o prohlášení konkurzu napadeno není, nemohl se Ústavní soud argumentací stěžovatelky, jež se týká tohoto rozhodnutí a právních důsledků s ním spojených, zabývat. Pokud stěžovatelka vytýká konkurznímu správci jím zvolený postup, vychází Ústavní soud z toho, že volba jednotlivých kroků a úkonů je věcí správce konkurzní podstaty, přičemž jeho zákonnou povinností není vyčkávat do skočení incidenčních řízení, naopak by takový postup mohl být v rozporu s požadavkem na ukončení konkurzu v zákonem stanovené lhůtě (§ 18a odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), resp. se zásadou rychlosti, jež zejména v současné době nabývá na významu. Dále je třeba uvést, že eventuální zrušení napadeného rozhodnutí by vedlo pouze k tomu, že konkurzní správce by nemohl přistoupit ke zpeněžení předmětného majetku prodejem mimo dražbu, nikoliv však ke zpeněžení konkursní podstaty vůbec, takže příčiny údajného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky by tím beztak odstraněny nebyly. Pokud má stěžovatelka za to, že správce konkurzní podstaty nepostupuje správně, může se obrátit na příslušný soud s tím, aby daný postup přezkoumal v rámci dohlédací činnosti dle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2004