Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 166/04

Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky H. V., zastoupené JUDr. M. F., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2003, čj. -31, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadla stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 12. 2003, čj. -31, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo obsažené v d.

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, rozsudkem ze dne 15. 9. 2003, čj. -23, Okresní soud v Písku vyloučil na základě žaloby stěžovatelky z exekuce vedené oprávněným J. M. proti povinnému P. V. (na základě exekučního příkazu vydaného JUDr. J. P., soudním exekutorem, dne 19. 2. 2003 pod sp. zn. ) spoluvlastnický podíl ve výši 1/3 celku k nemovitostem v tomto rozsudku specifikovaným a žalovanému J. M. uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 19.225,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. M. F.. K odvolání žalovaného (jen) proti výroku o nákladech řízení odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o nákladech řízení mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 450,- Kč k rukám jeho právního zástupce. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že se ztotožňuje s argumentací žalovaného; ten v odvolání namítal, že poté, co bylo vymáhání pohledávky postoupeno soudnímu exekutorovi, neměl žádné zprávy, jak řízení postupuje a které věci exekutor v jeho prospěch u povinného zjistí, případně provede jejich prodej. Proto mu není ani známo, ve vlastnictví koho se nachází podíl nemovitosti, vůči níž byla exekuce vedena. Jako věřitel manžela žalobkyně by neměl nést náklady, které žádným způsobem nezavinil a nemohl ve věci absolutně nic dělat, ani sporu zabránit. Dle odvolacího soudu je podstatné, že žalovaný nemohl postup exekutora ovlivnit, nemohl zabránit podání žaloby u soudu a nemohl rovněž významně ovlivnit výsledek řízení, přičemž v těchto skutečnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu pro to, aby úspěšné stěžovatelce nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se krajský soud nezabýval žádnými rozhodujícími skutečnostmi, které by mohly aplikaci odůvodňovat, jeho výklad je nelogický a nebere v úvahu zájmy stěžovatelky, jež rovněž celou situaci nezavinila a nemohla dělat nic jiného, než vylučovací žalobu podat. Za určitý projev libovůle považuje stěžovatelka i to, že jí krajský soud uložil zaplatit žalovanému náklady odvolacího řízení, aniž by vzal v potaz, zda toto řízení zavinila a zda mohla proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení něco dělat. Stejné okolnosti jsou tak krajským soudem brány u jednoho z účastníků v jeho prospěch a u druhého účastníka v jeho neprospěch. Dále stěžovatelka uvádí, že není podstatné jen to, zda žalovaný mohl či nemohl ovlivnit postup exekutora, ale i to, co k ochraně svých práv mohla v souzené věci učinit - mohla pouze podat vylučovací žalobu (a zde se vzhledem ke složitosti věci nemohla bez pomoci advokáta obejít), přičemž případná pochybení soudního exekutora nemohou jít k její tíži. V návaznosti na to stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu publ. ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, pod č. 75, a sv. 17, pod č. 33.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999,

sp. zn.

, ze dne 4. 2. 2003,

sp. zn.

, ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

, nepubl.). Je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavně právní dimenze by mohla věc náhrady nákladů řízení dosáhnout teprve tehdy, pobud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999,

sp. zn.

; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Ustanovení váže nepřiznání náhrady nákladů řízení na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, přičemž vymezení (vymezování) obsahu daného neurčitého právního pojmu je úlohou soudů obecných. O porušení ústavnosti by se mohlo jednat teprve tehdy, pokud by tyto soudy postupovaly, jak bylo výše zmíněno, zcela libovolně, což by mohlo být spatřováno především v tom, že své závěry nezdůvodní vůbec či je zdůvodní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají. Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozhodnutí, krajský soud své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnil, přičemž jím zmíněné důvody nepochybně své opodstatnění mají. Jako nedůvodná se sice Ústavnímu soudu nejeví argumentace stěžovatelky, že jde-li o náhradu nákladů odvolacího řízení, mohlo být výše citované ustanovení aplikováno naopak ve prospěch stěžovatelky, nicméně posouzení této otázky je opět věcí soudů obecných. Kromě toho se jedná o částku 450,- Kč, a tak v daném ohledu není věc způsobilá - z hlediska kvantitativního - zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 5. října 2004