Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
47829.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 525/04
Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele V. R., zastoupeného JUDr. M. H. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 6 Tdo 391/2004 , usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003 sp. zn. 2 To 103/03 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003 sp. zn. 2 T 36/2002 , t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala formální předpoklady stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.
V trestním řízení proti němu vedeném byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2003 sp. zn. 2 T 36/2002 (spolu s dalším spoluobžalovaným) pro blíže popsaný skutek shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., za toto jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, jakož i uložena povinnost nahradit České poště, s. p., přesně vyčíslenou škodu. Její loupežné přepadení, při němž byla postřelena jedna ze zaměstnankyň, stěžovatel popírá, a proto brojil proti rozsudku nalézacího soudu odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. srpna 2003 sp. zn. 2 To 103/03 jako nedůvodné zamítl. Dovolání stěžovatele potom Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. dubna 2004 sp. zn. 6 Tdo 391/2004 , vycházeje z posuzování podaného mimořádného opravného prostředku z pohledu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, odmítl.
Stěžovatel svou obsáhlou argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti soustředil na předložení svého názoru na hodnocení ve věci provedených důkazů s poukazem na to, že v daném ohledu obecné soudy nedostály jim uložené zákonné povinnosti uvedené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení objasňují okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch obviněného. Zdůraznil, že přezkum provedený ze strany odvolacího soudu považuje za formální a v relaci k jeho výhradám rovněž za nedostatečný. S odkazem na tato v návrhu blíže rozvedená tvrzení se domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci
sp. zn. III. ÚS 84/94
, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34;
sp. zn. III. ÚS 166/95
, tamtéž, Sv. 4, č. 79;
sp. zn. II. ÚS 182/02
, tamtéž, Sv. 31, č. 130;
sp. zn. I. ÚS 272/01
ze dne 14. července 2004 a další). Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo.
Krajský soud v Praze v odůvodnění citovaného rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, jakou a v důsledku jakých úvah jim přikládá důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance ve vztahu k ustálení skutkového základu, jakož i proč neuvěřil obhajobě stěžovatele. Tento postup logicky a věcně, v mezích argumentačního prostoru vytčeném provedenými důkazy, přesvědčivým způsobem odůvodnil, včetně vyrovnání se s námitkami, na něž poukázal stěžovatel opětovně i ve svém odvolání a následně v ústavní stížnosti. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací se potom s jeho výhradami ve shodě se zákonem v tomto směru rovněž v nezbytném rozsahu řádně vypořádal. Proto lze v konkrétnostech, aniž by bylo třeba znovu je opakovat, na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která jsou takto výrazem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústav y ČR, odkázat.
Pokud se navazujícího usnesení Nejvyššího soudu týče, jím prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci
sp. zn. III. ÚS 282/03
, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23).
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána z pohledu ústavních kautel zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované, v důsledku čehož Ústavní soud návrh stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2004