Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 208/04

Ústavní soud rozhodl dne 22. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. K.advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. . Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2002, čj. -33, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice na zaplacení částky 60.000,- Kč, jež představovala údajnou škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, přičemž za nesprávný úřední postup nelze považovat skutečnost, že správní orgán její žádost zamítl, protože na vydání kladného správního rozhodnutí dle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), není právní nárok.

Odvolací soud pak své rozhodnutí zdůvodnil tak, že v projednávané věci se nejedná o žádný z odpovědnostních důvodů dle ; stěžovatelka totiž vychází z nesprávného předpokladu, že při splnění formálních podmínek má právní nárok na to, aby jí bylo uděleno povolení zřídit a provozovat reklamní zařízení ve smyslu , avšak toto povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu mimo jiné Ministerstva vnitra. Pokud toto ministerstvo souhlas nevydalo, protože umístění předmětného zařízení by mohlo narušit bezpečnost silničního provozu, nemohlo být povolení vydáno. Nedodržení lhůty k vydání rozhodnutí Ministerstvem dopravy a spojů pak není v příčinné souvislosti s majetkovou újmou, která stěžovatelce vznikla tím, že nemohla uzavřít smlouvy o dalším pronájmu těchto zařízení, jak předpokládaly smlouvy o smlouvách budoucích, které uzavřela během správního řízení. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dovolání, které však Nejvyšší soud ČR neshledal podle přípustným, a proto je bez odůvodnění ( věta první ) odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že jí nevznikla škoda v důsledku nezákonného správního rozhodnutí, ale proto, že správní orgány nevydaly povolení, ač je byly povinny vydat. Stěžovatelka vychází z toho, že žádala o vydání povolení reklamních zařízení, která vyhovují zákonem předepsaným požadavkům, orgány státu však zastávají výklad v rozporu s ústavním pořádkem. To zdůvodňuje tak, že Ministerstvo vnitra bylo povinno řídit se při vydávání souhlasu s umístěním reklamního zařízení v silničním ochranném pásmu ustanovením , tedy bylo povinno postupovat v souladu se zákony a jinými právními předpisy ( ), v daném případě v souladu s , protože žádný jiný zvláštní předpis k dispozici nemá, a odepřít souhlas mohlo jen z takového důvodu, který je v zákoně výslovně uveden. Nesprávným postupem byl dle stěžovatelky porušen a 4 y ČR. Soudy obou stupňů se však nezabývaly otázkou, zda Ministerstvo vnitra ČR postupovalo v souladu se zákonem, přestože se stěžovatelka svými podáními a tvrzeními domáhala právě toho. Pokud soudy nezjistily, zda žalovaný nárok je či není oprávněný, a dle stěžovatelky oprávněný je, nedostalo se jí náležité soudní ochrany jejího práva na odškodnění za nesprávný úřední postup. Tím došlo k porušení , a y ČR a , a 3 d. Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a současně rozhodl o odložení vykonatelnosti (zřejmě) shora zmíněných rozsudků soudu prvního a druhého stupně.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu . Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že předmětná škoda jí nevznikla na základě rozhodnutí, nýbrž nesprávného úředního postupu, když Ministerstvo vnitra nevydalo souhlas dle , ač jej vydat mělo. Ústavní soud se však s tímto názorem nemůže ztotožnit, neboť při takovém výkladu by uvedené ustanovení ztratilo jakýkoliv smysl, a postrádá-li stěžovatelka zákonná kritéria pro jeho vydání či odepření, lze dovodit, že tato tkví rovněž v cit. zákona. Pro posouzení věci je však rozhodující, že vady (eventuálně) způsobující nezákonnost rozhodnutí nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu (k podrobnostem viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. ; publ. in: Soudní judikatura č. 1/2000). V posuzovaném případě daný úkon příslušným orgánem, tj. Ministerstvem vnitra, učiněn byl, pro stěžovatelku však vyzněl negativně, na základě něho pak bylo vydáno zamítavé rozhodnutí silničního správního úřadu, tj. Ministerstva dopravy a spojů. Předpokladem úspěšnosti soudní žaloby by ve smyslu muselo být zrušení takového rozhodnutí pro nezákonnost, zde pro nezákonnost právního úkonu, jenž mu byl podkladem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala (a ani netvrdila), že by bylo rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů zrušeno (příp. že by se tak stalo ve vztahu k "rozhodnutí" Ministerstva vnitra, což dle všeho zde nepřipadá v úvahu), když se naopak dožadovala toho, aby věc byla posouzena v "režimu" nesprávného úředního postupu, byla její žaloba zamítnuta důvodně.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhá, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle , je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995,

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti; z tohoto důvodu jej nebylo třeba zmiňovat ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 22. září 2004