Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 24/03

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14. ledna 2003 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení napadeného rozhodnutí, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. dubna 2002, sp. zn. . Rozsudkem prvostupňového soudu byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal navrácení věcí, v případě nemožnosti jejich vydání pak zaplacení částky 25.000 Kč. U nalézacího soudu se však stěžovateli nepodařilo prokázat, že věci, které byly jeho vlastnictvím, by měla v držení žalovaná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v řízení před obecnými soudy došlo k několika pochybením, zejména k průtahům v řízení, kdy výslech několika svědků teprve po několika letech nemohl vést k vybavení si všech podrobností. Prvostupňový soud rovněž nenechal vypracovat znalecký posudek na zdravotní stav žalované, ačkoliv tento důkaz navrhovaly obě strany sporu. Soud odvolací pak, dle názoru stěžovatele, nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům a rozhodl, aniž by se k nim vyjádřil. Závěr obecných soudů, týkající se prokázání vlastnictví ale neprokázání držby, je, dle stěžovatele, závažným náznakem porušení nestrannosti a nezávislosti soudů obou stupňů. Stěžovatel rovněž napadl provádění důkazů soudem prvého stupně, kdy jím předložené důkazy nebyly akceptovány v plné míře, jakož i to, že některé nebyly provedeny vůbec. Jednalo se zejména o výslech svědků - příslušníků Policie ČR. S odvoláním na nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, pak konstatoval, že obecné soudy porušily zásadu nestrannosti a nezávislosti, když se s jím předloženými čestnými prohlášeními nezabývaly. V uvedeném postupu proto shledal zásah do svých základních práv zaručených v a 38d (dále jen "").

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Krajského soudu v Hradci Králové - za kterého se vyjádřil předseda senátu 20 Co. Ten plně odkázal na odůvodnění rozsudků soudu I. stupně, jakož i na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího.

Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal rovněž spis Okresního soudu v Hradci Králové, vedený pod sp. zn. . Po prostudování spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel se svou žalobou domáhal vydání osobních věcí a dokladů, které mu při odstěhovávání měla vzít jeho tehdejší manželka. V průběhu dlouhého soudního řízení, které se především zabývalo spornou existencí některých věcí, se stěžovateli podařilo prokázat, že věci, jejichž vydání se domáhal, byly v jeho vlastnictví, případně v jeho držení. Nepodařilo se mu však prokázat, že věci jeho bývalá manželka odvezla, případně, že je má v držení. Odvolací soud tyto závěry potvrdil jako správné, když konstatoval, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Ani s tímto závěrem nebyl stěžovatel spokojen, a proto ve věci podal dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 22. října 2003, pod sp. zn. , usnesením, jímž dovolání odmítl jako nepřípustné. Toto dovolání navíc stěžovatel, ani jeho právní zástupce v ústavní stížnosti nezmínil ani nenapadl, a to ani dodatečným doplněním ústavní stížnosti.

K námitce stěžovatelem namítaného porušení jeho práv, které mělo spočívat v tom, že soud nenechal vypracovat znalecký posudek na způsobilost žalované k právním úkonům, se soud prvého stupně vyjádřil již v rozsudku, když uvedl, že ze zdravotního posudku, ani z chování žalované u jednání nejsou patrné žádné okolnosti, pro které by soud měl nechat znalecký posudek vyhotovit.

Dle názoru Ústavního soudu není možné souhlasit s námitkou stěžovatele, že odvolací soud nepřihlédl k jeho odvolacím důvodům. Krajský soud odvolání věcně přezkoumal a neshledal v rozsudku vady. To, že se nezabýval jednotlivě každou námitkou stěžovatele, není možné považovat za porušení jeho základních práv tak, jak v ústavní stížnosti namítl. Posouzení předložených důkazů, tedy i stěžovatelem předloženého čestného prohlášení D. a Z. P., je plně v kompetenci obecných soudů. Je na nich, aby se znalostí věci posoudily, zda k posouzení věci je jeho provedení nezbytné. Tím spíše, že důkaz byl navržen teprve s odvoláním a soud k němu proto přihlížel i s ohledem na ustanovení a navíc.

Pokud stěžovatel odkázal na nález,

sp. zn.

, jehož právní věta představuje podstatnou část jeho odvolání, konstatuje Ústavní soud, že se na zde projednávanou věc nevztahuje v míře, jakou jí zřejmě stěžovatel přisoudil. Jinými slovy postup obecných soudů nebyl s tímto závěrem Ústavního soudu v rozporu. (Citovaný nález se týká hodnocení důkazů podle , k tomu je třeba dodat, že jde o nález, týkající se úpravy ve znění před novelou č. )

Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů, že by byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v y zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Pokud stěžovatel spatřil zkrácení na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho, a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušeníy, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátoud (např. nález

sp. zn.

, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., č. 5).

Namítané průtahy v řízení, jakožto zásah do práva zaručeného v y, Ústavní soud nemohl posuzovat s ohledem na již ukončené řízení ve věci samé. Stěžovatel se ani podobného zásahu nedomáhal, když pouze konstatoval dobu, po kterou se obecné osudy jeho věcí zabývaly.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2003

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r. předsedkyně senátu