Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 449/04

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. E. V., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2004, č. j. - 153, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 6. 2003, č. j. - 125, a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 5. 3. 2003, č. j. - 111,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2004 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů, neboť se domnívá, že obecné soudy jako orgány veřejné moci těmito svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená základní práva garantovaná , a d (dále jen "").

Stěžovatelka se žalobou domáhala uložení povinnosti vedlejší účastnici (žalovaná F. G., s. r. o. v likvidaci), aby s ní uzavřela do 15 dnů od právní moci rozsudku kupní smlouvu, kterou na ni převede spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny stavební parcely, domu na st. p., a dvou parcel, vše v katastrálním území Úpice, Katastrálního úřadu v Trutnově za kupní cenu 1.339.900,- Kč s tím, že celá kupní cena bude zaplacena do 15 dnů po povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Trutnově. Tuto svou žalobu odůvodnila tím, že spolu s J. K. byli každý v rozsahu jedné ideální poloviny podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. J. K. vložil svůj spoluvlastnický podíl jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalované společnosti, přičemž před provedením vkladu (převodem podílu) jí nenabídl svůj podíl k odkoupení, čímž porušil stěžovatelčino zákonné předkupní právo. Okresní soud výše citovaným rozsudkem návrh stěžovatelky zamítl a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání stěžovatelky rozhodoval v II. stupni Krajský soud v Hradci Králové, který výše citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek soudu nalézacího, neboť odvolání stěžovatelky neshledal opodstatněným. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že shledal prvoinstanční rozhodnutí věcně správným, ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními i s právním hodnocením věci. Ve shodě s názorem soudu nalézacího soud odvolací uvedl, že "neuvádí-li výslovně, zda a kdo se ve vztahu k právnické osobě považuje za osobu blízkou, za situace, kdy obč. zák. nerozlišuje mezi fyzickými a právnickými osobami, je třeba uvažovat také s tím, že právnická osoba může být osobnou blízkou fyzické osobě, přičemž otázku osoby blízké je třeba řešit pomocí analogie ( obč. zák.)."

Nejvyšší soud ČR výše citovaným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl, neboť neshledal, že by v řízení před odvolacím soudem došlo k vadám vyjmenovaným v , odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 a ani k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že "jestliže je fyzická osoba spoluvlastníkem věci a zároveň společníkem ve společnosti s ručením omezeným, pak tato fyzická a právnická osoba mají společný personální prvek - fyzická osoba jako subjekt spoluvlastnického práva je současně jako společník subjektem, který se podílí na vytvoření základního jmění společnosti, ručí za závazky společnosti (...) a podílí se na zisku společnosti. Toto personální a majetkové propojení osob lze za použití analogie kvalifikovat jako vztah obdobný vztahu rodinnému ve smyslu obč. zák. a současně za stav, kdy újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá osoba pociťovala jako újmu vlastní."

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy nepřípustně širokým výkladem ustanovení obč. zák. porušily její základní práva zakotvená v ustanoveních , a y. Stěžovatelka je názoru, že vztah spoluvlastníka J. K. k vedlejší účastnici nelze považovat za vztah osob blízkých. Jak dále uvádí, pokud soudy v daném případě rozhodovaly o vlastnickém, resp. o jejím spoluvlastnickém právu, konkrétně předkupním právu, měly dle jejího názoru zastávat takový výklad jednoduchého práva, který sám o sobě nezasahuje do základních práv a svobod jednotlivce a je v souladu s hodnotami demokratického právního státu. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud výše citovaná rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud shledal, že stěžovatelka je řádně zastoupena právním zástupcem a podala ústavní stížnost ve lhůtě stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (y ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Bylo již Ústavním soudem judikováno, že "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález

sp. zn.

, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, Praha, C. H. Beck 2000, str. 235).

S ohledem k výše uvedenému hodnotil Ústavní soud, zda při aplikaci zákonných ustanovení obecnými soudy nedošlo k přehlédnutí vyzařování základních práv do aplikovaných ustanovení , resp. zda interpretace ustanovení obč. zák. není poznamenána tímto přehlédnutím.

Stěžovatelka ústavní stížností brojí (stejně jako v řízení před obecnými soudy) proti nepřípustně extenzivnímu výkladu obč. zák. obecnými soudy. Ústavní soud k tomu konstatuje, že se v daném případě nejedná o extenzivní výklad, ale užití analogie v rámci . Dle ustanovení obč. zák. občanskoprávní vztahy, nejsou-li zvláště upraveny ani ani jiným zákonem, řídí se ustanoveními , která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Užití analogie v daném případě sice Ústavní soud považuje za hraniční ve vztahu k mezím základního práva, jež je ve hře ve smyslu y, nicméně stěžovatelčině argumentaci nelze v tomto přisvědčit. V rozhodnutích obecných soudů nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace právních norem měla racionální podklad. Navíc nelze opominout, že stěžovatelka stále disponuje prostředky právní ochrany svého již existujícího vlastnického práva, které může v konkrétní situaci kdykoliv využít bez jakéhokoliv omezení.

Ústavní soud pokládal za nutné zkoumat, zda výše popsaným postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do práva stěžovatelky na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, když shora popsanou úvahou dospěly k závěru, že jí nebylo třeba nabídnout k odkoupení převáděný podíl na nemovitostech. Ústavní soud poté dospěl k názoru, že legitimní očekávání, jakožto součást ochrany majetkových práv stěžovatelky, nebylo v daném případě porušeno, neboť soudy aplikovaly za pomoci analogie ustanovení § 140 obč. zák. a tento postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Toto ustanovení zakotvuje výjimku v případě převodu na osobu blízkou, kterou je třeba respektovat a konečně ani stěžovatelka ústavnost této zákonné konstrukce nezpochybňuje. Navíc stěžovatelka stále disponuje právními prostředky ochrany svého již existujícího vlastnictví, které může kdykoliv uplatnit.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s citovanými ustanoveními "jednoduchého" práva a v jejich napadených rozhodnutích nelze spatřovat tvrzený ani jiný protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu